ECLI:CZ:US:2002:2.US.750.01
sp. zn. II. ÚS 750/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou v právní věci navrhovatele B. J., zastoupeného advokátem JUDr. P. O., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 28. 12. 1999, č.j. 392/52 087/1998, a ministra financí ČR ze dne 23. 10. 2001, č.j. 10/51 174/2001, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud dne 31. 12. 2001 obdržel ústavní stížnost ze dne 28. 12. 2001, podanou k poštovní přepravě téhož dne, v níž se navrhovatel (stěžovatel) B. J. domáhá zrušení rozhodnutí ministra financí ČR ze dne 23. 10. 2001, č.j. 10/51 174/200, jakož i rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 28. 12. 1999, č.j. 392/52 087/1998, neboť má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozhodnutím Ministerstva financí ČR bylo podle §27 odst. 1 písm. h) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o správě daní a poplatků") zastaveno daňové řízení ve věci žádosti stěžovatele ze dne 22. 6. 1998 o přezkoumání rozhodnutí o odvolání č.j. FŘ-782/130/1997, vydaného Finančním ředitelstvím v Brně dne 6. 10. 1997. Zastavení řízení citované ministerstvo zdůvodnilo tím, že použití mimořádného opravného prostředku je podle §56a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků nepřípustné vůči těm rozhodnutím správců daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem, přičemž v dané věci pravomocně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 8. 1998, č.j. 29 Ca 341/97-27.
Napadeným rozhodnutím ministra financí pak bylo podle §50 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků zamítnuto odvolání stěžovatele proti shora citovanému rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 28. 12. 1999, č.j. 392/52 087/1998. V předmětném odvolání, jak vyplynulo z odůvodnění rozhodnutí ministra financí, stěžovatel uvedl, že dne 8. 12. 1997 podal žádost o přezkoumání daňového rozhodnutí Finančního ředitelství (FŘ) v Brně. Dále uvedl, že výrok a odůvodnění jsou samostatné části rozhodnutí a že ve výroku rozhodnutí je uvedeno ustanovení zákona, podle kterého je rozhodováno, ale v odůvodnění chybí opora tohoto ustanovení; jsou zde uvedeny paragrafy, ale není uvedeno, jakého zákona se týkají. Stěžovatel také upozorňoval na skutečnost, že žádost podal na Ministerstvo financí osm měsíců před rozhodnutím Krajského soudu v Brně, a tak v době podání nebyla věc Krajským soudem v Brně rozhodnuta. Uvedený správce daně podle názoru stěžovatele neoprávněně zastavil řízení, když po prodlení účelově vysvětlil zákon, což považuje za rozpor se skutkovým stavem. Ministr konstatoval, že odvolání směřuje proti rozhodnutí procesní povahy. Dále uvedl, že stěžovatel dne 5. 12. 1997 podal prostřednictvím FŘ v Brně žádost na Ministerstvo financí o přezkoumání daňového rozhodnutí (čj. 782/130/1997 ze dne 6. 10. 1997) a dne 4. 12. 1997 podal Krajskému soudu v Brně návrh na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí. Krajský soud v Brně rozhodl ve věci žaloby proti zmíněnému rozhodnutí FŘ v Brně (čj. 782/130/1997) pravomocným rozsudkem č.j. 29 Ca 341/97-27 ze dne 18. 8. 1998. Jak dále vyplynulo z odůvodnění napadeného rozhodnutí, ministr financí dospěl k závěru, že podle §56a zákona o správě daní a poplatků nelze zahájit řízení o mimořádném opravném prostředku, probíhá-li o něm přezkumné řízení u soudu, když soudní řízení je dle §82 o. s. ř. zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení. Dle názoru ministra je použití mimořádného opravného prostředku podle zákona o správě daní a poplatků nepřípustné vůči těm rozhodnutím správce daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem, neboť jejich připuštění by ve skutečnosti znamenalo přezkoumávání soudních rozhodnutí správcem daně, což je zcela nepřijatelné i z hlediska ústavního pořádku České republiky. Ostatními důvody odvolání se dle názoru ministra nebylo možno věcně zabývat, neboť se jednalo o odvolací řízení proti rozhodnutí o zastavení řízení.
Proti v záhlaví citovaným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž poukázal na to, že ministr financí nepostupoval v souladu s §50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, když v rozporu s obsahem podaného odvolání posoudil toto podání tak, že směřuje pouze proti rozhodnutí procesní povahy, přičemž v tomto ohledu ministr pochybení neshledal; pokud však jde o námitky směřující k porušení hmotněprávních norem, obešel svou povinnost zabývat se i těmito otázkami s tím, že se jimi s ohledem na povahu rozhodnutí (o zastavení řízení) nelze zabývat, čímž znemožnil nápravu vadného rozhodnutí Ministerstva financí o zastavení řízení. Vadnost rozhodnutí Ministerstva financí spatřuje stěžovatel v tom, že ačkoliv soud přezkoumával pouze procesní vady v postupu správce v daňovém řízení a nezabýval se hmotněprávními otázkami, a ačkoliv podnět stěžovatele adresovaný Ministerstvu financí poukazoval především na porušení hmotněprávních norem, Ministerstvo financí řízení zastavilo pouze z důvodů procesních, aniž by se zabývalo porušením hmotněprávních předpisů správcem daně. Všechny dotčené orgány v důsledku špatného výkladu podaných podnětů a jejich nedůsledných přezkoumáním zcela pominuly nutnost přezkoumat tu část napadených rozhodnutí, kterými byla porušena základní práva stěžovatele. S ohledem na to, že tato pochybení neodstranil ani ministr financí jako poslední odvolací orgán, stěžovatel je toho názoru, že vyčerpal všechny dostupné právní prostředky k nápravě shora uvedených nesprávných rozhodnutí.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když navrhovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ministr financí je poslední odvolací orgán, a tak vyčerpal všechny dostupné právní prostředky k nápravě vadných rozhodnutí. Podle §244 odst. 1 o. s. ř. ve správním soudnictví přezkoumávají soudy na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob, jakož i rozhodnutí orgánů veřejné správy o osobním stavu; podle §244 odst. 2 o. s. ř. ve správním soudnictví přezkoumávají soudy zákonnost rozhodnutí orgánů státní správy, orgánů územní samosprávy, jakož i orgánů zájmové samosprávy a dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen "rozhodnutí správního orgánu"). Podle §247 odst. 1 o. s. ř. se v řízení o žalobách podle části páté, hlavy druhé, o. s. ř. postupuje v případech, v nichž fyzická nebo právnická osoba tvrdí, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím správního orgánu, a žádá, aby soud přezkoumal zákonnost tohoto rozhodnutí. Podle §248 odst. 1 o. s. ř. soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů, která nemají povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby, a další rozhodnutí uvedená v §248 odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že soudnímu přezkumu podléhají ta správní rozhodnutí, jež jsou uvedena v ustanovení §244 o. s. ř. (pozitivní vymezení), pokud nejsou z vyloučena z přezkumu na základě §248 o. s. ř. (negativní vymezení). Dle názoru Ústavního soudu nevyplývá, že by napadené rozhodnutí jakožto správní rozhodnutí, kterým bylo ve smyslu §244 o. s. ř. rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatele (byť procesního charakteru), bylo vyloučeno ve smyslu §248 o. s. ř. z přezkumné činnosti soudu. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že novela občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001 nahradila v §248 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dosavadní výluku "rozhodnutí procesní povahy" výlukou užší, a to "rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení"; o posledně uveden typ rozhodnutí se v této věci nejedná, neboť jím nebyl regulován průběh řízení, nýbrž jím bylo řízení ukončeno.
Jak vyplývá z výše uvedených skutečností, v daném případě nic nebránilo projednání právní věci stěžovatele před soudem. Stěžovateli byly k dispozici zákonné prostředky, kterými mohl brojit proti případnému pro něj nepříznivému rozhodnutí. Z tohoto důvodu je třeba ústavní stížnost pokládat za návrh, který je nepřípustný ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a který je soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona nucen odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2002
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu