ECLI:CZ:US:2002:2.US.8.01
sp. zn. II. ÚS 8/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky PhDr. H. D., zastoupené advokátem JUDr. S. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. 6. 2000, čj. 1 T 599/99-116, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2000, čj. 5 To 449/2000-131, za účasti Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 5. 1. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že obecné soudy nesprávným posouzením věci porušily její právo na spravedlivé soudní řízení podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článek 90 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 1 T 599/99, z něhož zjistil následující:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 8. 6. 2000, čj. 1 T 599/99-116, uznal stěžovatelku vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ji k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, jí stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Uvedeného trestného činu se stěžovatelka podle zjištění soudu dopustila tím, že dne 21. 2. 1999 kolem 21.00 hod. v k.ú. obce Bantice na silnici I. tř. č. 53 v km 7,6 jako řidička motorového vozidla zn. A., vjela do protisměru, kde se střetla s motorovým vozidlem zn. N., které řídil P. V. Ten při nehodě utrpěl zranění s dobou léčení nejméně 10 dní. Jeho spolujezdkyně utrpěla zranění s dobou léčení nejméně 6 měsíců s podstatným omezením obvyklé činnosti nejméně 4 měsíce. Soud I. stupně dospěl ke zjištění, že obě vozidla se střetla při středu vozovky svými předními pravými částmi. Za hlavní příčinu dopravní nehody soud považoval vybočení vozu řízeného stěžovatelkou, který vjel do levého jízdního pruhu. Obhajobě stěžovatelky, že v momentě střetu byla se svým vozidlem ve svém jízdním pruhu, kde do ní narazil řidič V., nepřisvědčil a poukázal na provedené dokazování, z něhož vyplynulo, že obě vozidla byla poškozena ze své pravé strany. Vyšel z výpovědi řidiče V., který uvedl, že těsně před nehodou se snažil protijedoucímu vozidlu vyhnout vlevo, čemuž koresponduje znalecký posudek přibraného znalce Ing. P. Naproti tomu závěry svědka V., navrženého obhajobou, nemohly dle soudu objektivně danou situaci hodnotit, neboť vycházely z toho, že rychlost vozidla řízeného stěžovatelkou byla kolem 90 km/hod, což je v rozporu s jejím tvrzením.
Soud přihlédl k odbornému vyjádření kriminalistického ústavu a přisvědčil obhajobě stěžovatelky, že mohla být oslněna protijedoucím autem. Konstatoval však, že jako řidička motorového vozidla porušila hrubým způsobem důležitou povinnost uloženou §8 odst. 1 vyhlášky č. 99/89 Sb., která řidiči přikazuje, aby na silnici jezdil vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, a dále povinnost uloženou §18 vyhlášky, podle něhož řidiči protijedoucích vozidel se vyhýbají vpravo, včas a v dostatečné míře. Stěžovatelka, jež mohla být oslněna, se měla pohybovat při pravém okraji vozovky, kde se mohla orientovat pomocí světelných sloupků a vodících okrajových čar. Skutečnost, že poškozený řidič spoluzavinil dopravní nehodu, hodnotil soud při právní kvalifikaci, když neshledal materiální podmínku pro použití vyšší trestní sazby dle §88 odst. 1 trestního zákona a skutek nekvalifikoval dle §224 odst. 2 trestního zákona. K míře zavinění přihlédl rovněž při ukládání trestu.
Proti rozsudku soudu I. stupně se stěžovatelka odvolala. Dle jejího přesvědčení soud nepřihlédl ke všem okolnostem případu, zejména k míře zavinění poškozeného. Ten jel nepřiměřenou rychlostí a neadekvátně reagoval na vzniklou dopravní situaci. Dle jejího názoru došlo ke střetu v důsledku oslnění protijedoucím vozidlem, nikoliv tím, že by vjela do levého jízdního pruhu, neboť se držela středové čáry.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 10. 2000, čj. 5 To 449/2000-131, zamítl odvolání stěžovatelky jako nedůvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že soud I. stupně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti. Správně poukázal na vysokou pravděpodobnost spoluzavinění poškozeného, neboť následek svědčí o tom, že k oslnění stěžovatelky pravděpodobně došlo. Tvrzení obhajoby by muselo být akceptováno v případě, že by k oslnění došlo náhle. Z provedených důkazů i samotné výpovědi stěžovatelky však vyplynulo, že o intenzivním světle protijedoucího vozidla věděla po delší časový úsek a sama na tuto situaci reagovala blikáním. Dle názoru odvolacího soudu měla dostatek času podstatným způsobem snížit rychlost, popřípadě zastavit u pravého okraje vozovky. Poukázal na výpověď svědka Ing. V., který stejně jako znalec Ing. P. považoval za technicky přijatelné, že ke střetu vozidel došlo v levém jízdním pruhu z pohledu jízdy stěžovatelky. Ztotožnil se se závěrem soudu I. stupně, že se stěžovatelka podílela svým protiprávním jednáním na vzniku dopravní nehody, i s právní kvalifikací jejího jednání. Rovněž uložený trest považoval za přiměřený.
Rozhodnutí obou obecných soudů napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Soudu I. stupně vytýká, že dokazováním neodstranil všechny pochybnosti. Na jedné straně konstatoval, že stěžovatelka byla oslněna protijedoucím vozem, na druhé straně však vycházel z výpovědi svědka V., zejména z jeho tvrzení, že vjela do protisměru. Z poškození obou vozidel však stěžovatelka usuzuje, že poškozený vjel do jejího jízdního pruhu, kde jím řízené vozidlo narazilo do vozidla stěžovatelky. Poukazuje na to, že výpověď poškozeného byla vyvrácena výslechem svědka Ing. V., výslechem znalce Ing. P., odbornými vyjádřeními kriminalistického ústavu a poškozením vozidel. Dále namítá, že orgány činné v trestním řízení se nezabývaly příčinou, proč byla nucena orientovat se na středovou dělící čáru. Viděla totiž silné osvětlení protijedoucího vozu a protože se blížila k vrcholu stoupání, přepnutím světel signalizovala řidiči, aby světla ztlumil. Předpokládala, že proti ní jede vozidlo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Když však vjela na vrchol stoupání, byla náhle oslněna silným světlem a ztratila orientaci na pravou krajnici. Z obavy, aby nesjela mimo vozovku, se řídila podle středové čáry. Protijedoucí vozidlo s neztlumenými světly nepřiměřenou rychlostí najíždělo do levého jízdního pruhu, kde narazilo do pomale jedoucího vozidla stěžovatelky. Je tedy zřejmé, že to byl poškozený, kdo porušil důležité povinnosti a z nedbalosti způsobil těžké zranění své spolujezdkyni a stěžovatelce. Ze soudního spisu pak není zřejmé, zda důkazy navržené obhajobou byly provedeny jako důkazy. Také odvolací soud měl pochybit, když předpokládal, že obě vozidla proti sobě jela po rovině. Podle situačního plánku totiž vozidlo řízené stěžovatelkou jelo do vrchu a vozidlo řízené poškozeným jelo po rovině.
Ústavní soud vyzval dle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu Okresní soud ve Znojmě a Krajský soud v Brně coby účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Okresní soud ve Znojmě odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž se vypořádal i s námitkami stěžovatelky.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho názoru měl být rovněž obviněn a stíhán P. V., neboť prvotní zavinění spočívalo v jeho jednání. Soud je však v tomto směru limitován zásadou obžalovací, dle níž o postavení obviněného před soud rozhoduje státní zástupce. Poukázal na to, že ani stěžovatelka nereagovala přiměřeně a nese na následcích dopravní nehody svůj díl viny. Zjevné spoluzavinění poškozeného bylo vyjádřeno ve výměře uloženého trestu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Argumentace stěžovatelky zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a zdůrazňuje jednostrannost řízení ve prospěch obžaloby. Dle obsahu se jedná o námitky proti postupu obecných soudů, jímž mělo být porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu znovu hodnotit jimi provedené a hodnocené důkazy. Ústavní soud je oprávněn posoudit pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelčiny základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Ke konkrétním skutečnostem, na které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje, Ústavní soud uvádí následující:
Stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy důsledně nevypořádaly s provedenými důkazy, a vyvodily z nich tudíž nesprávná skutková zjištění. Neodstranily pochybnosti o její vině a odsoudily ji na základě výpovědi P. V., který dle jejího přesvědčení sám vzniklou situaci zavinil. Ústavní soud znovu připomíná, že hodnocení důkazů je věcí obecných soudů. V daném případě soud I. stupně provedl všechny nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 trestního řádu). Provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatelky. V odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Odvolací soud, aniž by opakoval či doplňoval dokazování, potvrdil správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění. Oba soudy se neopomněly zabývat námitkami stěžovatelky, které nyní uplatňuje i v ústavní stížnosti.
Za situace, kdy stěžovatelka své zavinění popírala, vycházel soud I. stupně z dalších provedených důkazů, které ji usvědčují. Vyvracejí její obhajobu, podle níž protijedoucí vozidlo, jež řídil poškozený, vjelo do jejího jízdního pruhu a tam narazilo do vozidla, které řídila ona. Nelze pominout, že stěžovatelka při svém prvním výslechu dne 28. 4. 1999 před orgány činnými v přípravném řízení vypověděla, že neví, kde se v momentě nárazu s vozem nacházela, ale domnívá se, že to bylo na prostředku vozovky. Jejímu tvrzení koresponduje výpověď poškozeného, protokol o ohledání vozidla a znalecký posudek Ing. P. Až u hlavního líčení dne 2. 12. 1999 svoji výpověď změnila a uvedla, že po celou dobu se nacházela ve svém jízdním pruhu a naopak poškozený údajně vjel do jejího pruhu, což se stalo příčinou srážky. S takto pozměněnou výpovědí se soud I. stupně v odůvodnění vypořádal. Poukázal na prokázanou skutečnost, že obě vozidla byla poškozena na své pravé straně, čemuž nasvědčuje verze popsaná poškozeným. Výpověď poškozeného však není jediným důkazem svědčícím o vině stěžovatelky. Průběh události a popis poškození vozidel je uveden v protokolu o nehodě v silničním provozu, k němuž je připojena fotodokumentace a situační plánek. Poškození vozidel je dále podrobně popsáno v protokolu o ohledání vozidla. Za významný důkaz pro posouzení vzniku, průběhu a příčin dopravní nehody považovaly soudy obou stupňů znalecký posudek z oboru dopravy. Závěry znalce Ing. P. o tom, že z technického hlediska lze spatřovat příčinu dopravní nehody ve vyjetí vozidla řízeného stěžovatelkou do levého jízdního pruhu, přičemž příčiny vybočení nebyly v technickém stavu vozidla, nýbrž vyplývaly ze subjektivního jednání řidičky, nebyly ničím zpochybněny. Znalec vycházel při vypracování posudku z reálných údajů, což potvrdili vyslechnutí policisté. Jeho zjištění nebyla zpochybněna ani závěry, k nimž dospěl svědek obhajoby Ing. V. při počítačové simulaci na určení místa střetu vozidel, neboť svědek vycházel z reálně neexistujícího údaje, že rychlost vozu stěžovatelky byla 90 km/hod., což je v rozporu s jejím tvrzením, že nejela rychleji než 50 km/hod. Řetězec provedených důkazů nevykazuje mezery ani nevyvolává důvodné pochybnosti. Je tudíž dle názoru Ústavního soudu pro učiněný závěr o vině stěžovatelky dostačující.
Ústavní soud proto nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky, že děj dopravní nehody je v rozsudku popsán zmatečně. Soud vycházel při popisu skutkového děje z údajů, jež vyplynuly z provedeného dokazování. Okolnost, že se stěžovatelka s hodnocením provedených důkazů neztotožňuje, ještě nezaručuje její úspěch ve věci. Hodnocení důkazů obecnými soudy při respektování příslušných procesních postupů, jež je odlišné od hodnocení stěžovatelkou, není způsobilé založit porušení ústavně zaručených práv a svobod, včetně oprávnění domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Stěžovatelka vyslovuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že to byl poškozený, kdo zavinil dopravní nehodu, neboť řídil vozidlo nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že i touto otázkou se soudy podrobně zabývaly. Soud I. stupně vyšel z odborných vyjádření kriminalistického ústavu, z nichž vyplývá, že vozidlo poškozeného s nehomologovaným světelným zařízením není technicky způsobilé pro provoz na pozemních komunikacích. Dospěl k závěru, že stěžovatelka mohla být protijedoucím vozidlem oslněna. Tato okolnost ji však nezbavuje trestní odpovědnosti, neboť měla zůstat ve svém pravém jízdním pruhu při okraji vozovky, kde se mohla orientovat pomocí světelných sloupků a okrajových čar. Závěr soudů, že stěžovatelce lze připsat její vlastní zavinění, neboť hrubě porušila pravidla silničního provozu, má oporu v provedeném dokazování a je z ústavního hlediska akceptovatelný. Její obhajobou, že poté, co byla oslněna, se řídila středovou čárou, aby nevyjela z vozovky, se zabýval odvolací soud. Vyšel ze zjištění, že k jejímu oslnění nedošlo náhle. O intenzivním světle protijedoucího automobilu věděla po delší časový úsek a sama na tuto situaci reagovala blikáním. Dospěl proto ke zcela akceptovatelnému závěru, že měla reagovat podstatným snížením rychlosti, popř. zastavením u pravého okraje vozovky.
Ústavní soud souhlasí s názorem odvolacího soudu vysloveným ve vyjádření k ústavní stížnosti, že poškozený měl být rovněž obviněn a trestně stíhán, neboť dokazováním bylo prokázáno jeho spoluzavinění na vzniku dopravní nehody. Vzhledem k zásadě obžalovací (§2 odst. 8 trestního řádu) však obecné soudy nejsou oprávněny zasahovat do výlučných práv státního zástupce jako veřejného žalobce a nemohou dosáhnout toho, aby podal obžalobu též na poškozeného. Učinily to, co bylo v jejich pravomoci, tj. přihlédly k míře spoluzavinění poškozeného při právní kvalifikaci jednání stěžovatelky a při stanovení trestu. Stěžovatelka nebyla uznána vinnou dle kvalifikované skutkové podstaty, jejíž užití by bylo jinak nevyhnutelné, a trest jí byl uložen při spodní hranici zákonné trestní sazby. Soudy ustoupily od trestu zákazu činnosti, jehož uložení by jinak s ohledem na záznamy v evidenční kartě stěžovatelky musely zvažovat. To vše vede Ústavní soud k přesvědčení, že řízení jako celek bylo spravedlivé.
Stěžovatelka dále namítá, že ze soudního spisu není zřejmé, zda důkazy navržené obhajobou, tj. odborná vyjádření kriminalistického ústavu, byly provedeny jako důkazy. Z protokolu o jednání ze dne 27. 1. 2000 (č.l. 105) vyplývá, že soud přečetl jako listinný důkaz obsah odborného vyjádření z oboru elektrotechniky. Stejně tak přečetl u hlavního líčení dne 8. 6. 2000 (č.l. 114) doplnění odborného vyjádření. S těmito důkazy se v odůvodnění svého rozsudku ústavně přijatelným způsobem vypořádal. Námitka stěžovatelky proto není důvodná.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani její námitce, že odvolací soud vycházel ze zjištění, že obě vozidla jela proti sobě po rovině. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně nic takového nevyplývá. Odvolací soud pouze odkázal na zjištěnou důkazní situaci. Provedené důkazy (protokol o ohledání místa nehody, znalecký posudek) popisují místo nehody jako přímý úsek silnice, jemuž předchází mírné stoupání vozovky. Z této dopravní situace také orgány činné v trestním řízení vycházely.
Pokud jde o tvrzené porušení článku 90 Ústavy, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě je patrné, že uvedený článek garantuje zásadní principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantované základní práva a svobody ve smyslu čl. 87odst. 1 písm. d) Ústavy.
Ústavní soud tak konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů nevybočují z mezí zákona. V nich učiněné závěry o vině stěžovatelky jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, obsahuje ustanovení, které garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve věci. V projednávané věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. V důsledku toho považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 26. února 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu