ECLI:CZ:US:2002:2.US.88.02
sp. zn. II. ÚS 88/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky R., spol. s r. o. zastoupené advokátem JUDr. Z. M., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2001, č.j. 29 Odo 534/2001-191, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 2. 2002 napadla navrhovatelka (stěžovatelka) usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2001, č.j. 29 Odo 534/2001-191 (pozn.: v závěrečném návrhu je uvedeno usnesení ze dne 23. 11. 2001, č.j. 33 Odo 720/2001-112, z obsahu ústavní stížnosti však vyplývá, že se jedná o písařskou chybu), neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
Napadeným usnesením bylo odmítnuto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako opožděné dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 4. 2001, č.j. 18 Co 60/2001-154. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení uvedl, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 3. 5. 2001. Podle bodu 17. hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. O takový případ šlo i v dané věci, protože odvolací soud ji ve shodě s bodem 15. hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění o. s. ř. Vzhledem k tomu bylo třeba podle §240 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001, podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, tj. do 4. 6. 2001, přičemž stěžovatelka byla výslovně poučena v rozsudku odvolacího soudu o tom, že přípustnost dovolání upravuje §236 až 239 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Dovolání však bylo stěžovatelkou podáno až dne 2. 7. 2001.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s názorem dovolacího soudu, když uvádí, že z ustanovení bodu 17. hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. nelze jednoznačně dovodit, že by se rovněž dovolací lhůta měla řídit dosavadními právními předpisy, tj. o. s. ř. platným do 31. 12. 2000. Dle stěžovatelky by se naopak tato lhůta měla řídit platným o. s. ř., a tedy by měla v daném případě být dvouměsíční. Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím, které bylo vydáno v rozporu s procesním předpisem, byla stěžovatelce uzavřena cesta k dalšímu postupu ve věci a možnému zvratu v řízení, došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, resp. na soudní a jinou právní ochranu. Z tohoto důvodu navrhla, aby Ústavní soud usnesení dovolacího soudu zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele (stěžovatelky). Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení chybně interpretuje a aplikuje bod 17. hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. Danou otázkou se zabýval Ústavní soud v řadě svých usnesení, např. ze dne 2. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 660/01, ze dne 21. 1. 202, sp. zn. IV. ÚS 617/01, v nichž se plně ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu.
Vzhledem k tomu, že i v daném případě zastává Ústavní soud názor, že rozhodnutí bylo učiněno v souladu s ustanovením §240 odst. 1 a 2 o. s. ř., nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu