ECLI:CZ:US:2002:3.US.10.02
sp. zn. III. ÚS 10/02
Usnesení
III. ÚS 10/02
Ústavní soud rozhodl dne 7. března 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. S. Š., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 1507/2001, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2001, sp. zn. 54 Co 582/2000, 54 Co 583/2000, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. ledna 2000, sp. zn. 25 C 503/99, opraveného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. října 2000, sp. zn. 25 C 503/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. května 1999, sp. zn. 25 C 289/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
18. října 2001 (20 Cdo 1507/2001-40), usnesení Městského soudu v Praze ze dne
16. května 2001 (54 Co 582/2000-22, 54 Co 583/2000), usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 28. ledna 2000 (25 C 503/99-4), ve znění opraveného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. října 2000 (25 C 503/99-19), a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. května 1999 (25 C 289/98-17).
Stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutí obecného soudu spočívá v okolnosti, že ji obecný soud (v původním řízení, jehož obnovu obecné soudy zamítly) řádně nepředvolal k jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek pro zmeškání, v tom spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem. Dále odvolací soud dovodil počátek běhu subjektivní lhůty pro podání návrhu na povolení obnovy řízení ze dne (náhradního) doručení rozsudku soudu prvního stupně v původním řízení - ač se v době jeho doručení nezdržovala v České republice a o zásilce se jinak nedozvěděla. S (blíže neodůvodněným) odkazem na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod navrhla, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z tvrzení stěžovatelky, stejně jako z odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů, se podává, že obecné soudy I. a II. stupně souhlasnými rozhodnutími v meritu věci nevyhověly stěžovatelčině návrhu na povolení obnovy řízení o zaplacení 138.600,- Kč pravomocně skončeného rozsudkem pro zmeškání. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné s odkazem, že se jedná o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, v němž neshledal vady tvrzené stěžovatelkou, totiž, že by v řízení jim předcházejícím, došlo k nesprávnému postupu odvolacího soudu, a že by tak stěžovatelce byla odňata možnost jednat před soudem [§237 odst.1 písm. f) o. s. ř.], neboť se nejednalo o vady v řízení, ale v rozhodování (od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb.); rozsudek odvolacího soudu vešel do právní moci dnem 19. června 2001.
Za této situace je ústavní stížnost vůči rozhodnutí dovolacího soudu zjevně neopodstatněná, neboť - jak správně uvádí dovolací soud - stěžovatelkou podané dovolání není přípustné a nesplňuje zákonem stanovené podmínky přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., dle něhož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští (§237,
§238a a §239 o. s. ř.). O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci stěžovatelky nešlo, nehledě již ani k tomu, že nejsou splněny ani podmínky plynoucí obecně z nesouladného rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně. Nejvyšší soud ČR, aniž se mohl zabývat zkoumáním správnosti hodnotícího úsudku odvolacího soudu, že důvody obnovy dány nejsou - bez jednání (§243a odst.1 o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání stěžovatelky usnesením odmítl. S přihlédnutím k tomu jde tudíž o svévolně podaný opravný prostředek, jehož odmítnutí (dovolacím) soudem je plně v souladu se zákonem [§243a odst. 1 al. 1,
§243b odst. 4 al.1, odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.], a jako takové je i ústavně souladné.
Skutečnost, že stěžovatelčino dovolání bylo dovolacím soudem odmítnuto [§243
odst. 4 al. 1, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], má ovšem svůj procesní důsledek i ve vztahu k rozhodnutím odvolacího i nalézacího soudu, resp. k petitu o ústavní stížnosti, domáhajícího se jejich zrušení.
Ústavní stížnost lze za splnění dalších zákonných podmínek podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovatelce doručeno (§72 odst. 2 al. 2 zákona); podle obsahu spisu, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2001
(54 Co 582/2000-22, 54 Co 583/2000) bylo doručeno dnem 19. června 2001 a tímtéž dnem se stalo pravomocné. Lhůta k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 2 al. 1 zákona) tak počínala běžet dnem 19. června 2001 (§72 odst. 2 al. 2 zákona) a skončila dnem 18. srpna 2001, zatímco ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě k Ústavnímu soudu dne
7. ledna 2001 (§27 odst. 2 zákona).
Protože podané dovolání ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu běh lhůty pro podání ústavní stížnosti nestaví, je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost je v této části opožděná, a jako taková je nezpůsobilá meritorního projednání.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona ], zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona], mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. března 2002