ECLI:CZ:US:2002:3.US.108.02
sp. zn. III. ÚS 108/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti E., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2001, čj. 29 Ca 28/2000-23, ve spojení s rozhodnutím Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. března 1996, zn. 01-4089/12/95 a platebním výměrem Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. října 1995, čj. 29-2123/CD/95, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka prostřednictvím faxového podání podala dne 18. 2. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který doplnila písemným podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2002 a dále doplněným podáními ze dne 24. 6. 2002 a 2. 8. 2002. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2001, čj. 29 Ca 28/2000-23, ve spojení s rozhodnutím Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. března 1996, zn. 01-4089/12/95 a platebním výměrem Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. října 1995, čj. 29-2123/CD/95. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 29 Ca 28/2000, vedený u Krajského soudu v Brně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že vůči stěžovatelce vydal Celní úřad Břeclav - dálnice platební výměr, č.j. 29-2131/CD/95, ze dne 26. 10. 1995, kterým jí uložil povinnost uhradit celní dluh ve výši 304.710,- Kč podle ustanovení §240 odst. 3 písm. d) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon"). Platební výměr byl odůvodněn tím, že stěžovatelka jako deklarant nezajistila splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu, tj. aby zboží bylo ve stanovené lhůtě, v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady předloženo Celnímu úřadu Zlín. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Oblastní celní úřad Břeclav rozhodnutím, zn. 01-4089/12/95, ze dne 7. 3. 1996 tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil v plném rozsahu. Na základě žaloby stěžovatelky pak rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který rozsudkem, č.j. 29 Ca 28/2000-23, ze dne 27. 11. 2001, žalobu zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že na základě posouzení námitek stěžovatelky lze dospěl k závěru, že pro právní posouzení přezkoumávané věci je rozhodující skutečnost, že stěžovatelka v průběhu celního řízení nezpochybnila své postavení deklaranta a neprokázala, že jako deklarant splnila povinnosti vyplývající z režimu tranzitu. Vzhledem k tomu pak nelze dovodit, že by celní orgány postupovaly v rozporu s platnými právními předpisy.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně a předcházejícím rozhodnutím celních orgánů podala stěžovatelka ústavní stížnost. Podle odůvodnění ústavní stížnosti podstatná část námitek stěžovatelky směřovala proti stávající právní úpravě správního soudnictví. Je přesvědčena, že aplikace této právní úpravy, podle níž se posuzuje pouze zákonnost správního rozhodnutí, nezaručuje spravedlivé projednání věci a vede k výsledku, který je pro ni likvidující. Pokud by soud nezkoumal pouze zákonnost správního rozhodnutí, ale podstatu věci, jak tomu bude povinen podle budoucí nové právní úpravy, pak by dospěl k rozhodnutí pro ni příznivějšímu. Podle názoru stěžovatelky správní soud měl přerušit řízení a vyčkat "zřízení správního soudnictví", než aby vytvořil rozsudkem překážku věci rozsouzené. Pokud takto nepostupoval, byla stěžovatelka krácena na svém právu zakotveném v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Své tvrzení o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod odůvodnila argumentací, že při rozhodování věci obecný soud postupoval podle procesní úpravy, jež byla platně, ale dosud neúčinně zrušena. To mělo obecný soud vést k náležité opatrnosti, neboť napadené rozhodnutí je pro ni svým důsledkem sankcí, nikoliv pouhou povinností uhradit celní dluh. Za sankci toto rozhodnutí považuje proto, že jde o důsledek její neznalosti celní problematiky, kterou využil příjemce dopravovaného zboží, jež se vyhnul placení celního dluhu tím, že ji vnutil postavení celního deklaranta.
Obecnému soudu stěžovatelka vytkla, že při přezkoumávání zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi, v rozporu s ust. §245
odst. 1 o. s. ř., neposoudil zákonnost dříve vydaného správního rozhodnutí, tj. platebního výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice, jak je vpředu označeno. Je toho názoru, že tento platební výměr je absolutně neplatný ve smyslu §32 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a to pro nedostatek jedné ze základních náležitostí správního rozhodnutí, za který považuje vadný otisk či vadné barevné provedení otisku kulatého úředního razítka Celního úřadu Břeclav na předmětném platebním výměru. Stěžovatelka nastínila stručný rozbor právní úpravy užívání státních symbolů České republiky a v podstatě argumentovala tak, že ve smyslu §6 odst. 1 zák. č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů, otisk razítka, na němž je vyznačen malý státní znak, je jednobarevný. V době vydání platebního výměru však platil zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, který obdobné ustanovení (tj.
o jednobarevnosti otisku razítka) neobsahoval. Z toho stěžovatelka dovodila, že barevné provedení malého státního znaku na otisku kulatého úředního razítka Celního úřadu Břeclav na předmětném platebním výměru mělo odpovídat požadavkům definovaným v ust. §2
odst. 3 posledně cit. zákona, tedy že malý státní znak měl být otištěn s červeným štítem,
v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí, a pokud tomu tak nebylo, je platební výměr neplatný. Závěrem stěžovatelka namítla, že v červnu 1994 nemohla porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. prosinci 1994.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi a platební výměr Celního úřadu
Břeclav - dálnice, jak jsou vpředu označena.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Brně, jako účastník řízení. Ve vyjádření poukázal Krajský soud v Brně především na to, že v dané věci rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté, hlavy druhé o.s.ř., přičemž v tomto soudním řízení jde o přezkum zákonnosti správního aktu, nikoliv o tvorbu nového rozhodnutí. Dále se vyjádřil ke konkrétním námitkám obsaženým v ústavní stížnosti a v závěru navrhoval, aby Ústavní soud podaný návrh zcela zamítl.
Především je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny. Ostatně z odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně vyplývá, že tento obecný soud se v rozsahu uplatněných žalobních vývodů danou věcí zabýval a s těmito tvrzeními stěžovatelky se zákonem stanoveným způsobem vypořádal
(§157 odst. 2 o. s. ř.), takže pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto tomuto soudu cokoli vytknout. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se neztotožnil s argumentací stěžovatelky, že údajným nezkoumáním a neposouzením dříve učiněných správních rozhodnutí správní soud porušil její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a
v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní stížnost
v tomto směru neobsahuje jakoukoliv ústavněprávní argumentaci a pokud stěžovatelka měla na mysli základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, měla by si být vědoma základních principů soudního přezkumu pravomocných správních rozhodnutí, vyjádřených mimo jiné v ust. §249 odst. 2 a §250h odst. 1 o. s. ř., podle nichž správní soud přezkoumává správní rozhodnutí jen v těch mezích, které jsou vytyčeny v žalobě, přičemž relevantní jsou pouze takové námitky, které byly uplatněny ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí žalovaného správního orgánu (§250b odst. 1 o. s. ř.) a rozsah napadení správního rozhodnutí lze rozšířit jen v této lhůtě. To se týká především jejího tvrzení stran nepřezkoumání barevného provedení malého státního znaku úředního razítka, která byla uplatněna jako novum až v ústavní stížnosti, stejně jako tvrzení, že v červnu 1994 stěžovatelka nemohla porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. prosinci 1994.
Takový postup stěžovatelky představuje nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, tj. porušení principu subsidiarity zakotveného v §75 odst. 1 zákona (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19., vydání 1., č. 111, Praha 2001). V této části by tedy bylo možno ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona], z důvodů obsažených v ust. §75 odst. 1 zákona.
Argumentace o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod obecným soudem tím, že při rozhodování postupoval podle platné procesní úpravy (byť Ústavním soudem zrušené ke dni 1. ledna 2003), resp. že s rozhodnutím měl vyčkat na právní úpravu budoucí, je neakceptovatelná a ve svém důsledku by znamenala popření (nejen) principů spravedlivého procesu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Tvrzení stěžovatelky, že správní soud "nevyužil" čl. 96 Ústavy ČR (míněn je patrně čl. 95), pak není v ústavní stížnosti podloženo či odůvodněno jakoukoliv podrobnější argumentací. Vzhledem k těmto závěrům proto Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedeného proto nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2002
JUDr. Vlastimila Ševčík
předseda senátu