ECLI:CZ:US:2002:3.US.127.02
sp. zn. III. ÚS 127/02
Usnesení
III. ÚS 127/02
Ústavní soud rozhodl dne 14. března 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného JUDr. T. M., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2001, sp. zn. 4 To 173/2001, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2000, sp. zn. 1 T 19/97, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatel ve své trestní věci proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2001
(4 To 173/2001) a jemu předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
19. října 2000 (1 T 19/97) a tvrdí, že těmito rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu (čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod), resp. právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2000 (1 T 19/97) byl stěžovatel odsouzen za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky (§148 odst. 1, 3 tr. zák.) ve formě spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.), který spáchal tím, že nepřihlásil k celnímu řízení zboží (pohonné hmoty), které dle jeho pokynu objednal spoluobžalovaný P. H., kterého ubezpečil o legálnosti celé transakce, včetně zaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šest a půl roku nepodmíněně.
Do tohoto rozsudku podal stěžovatel i státní zástupce odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 19. prosince 2001
(4 To 173/2001) tak, že ohledně stěžovatele zrušil rozsudek nalézacího soudu v plném rozsahu a nově rozhodl, že stěžovatel spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky (§148 odst. 1, 3 tr. zák.) a odsuzuje se za to na šest a půl roku nepodmíněně. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními provedenými nalézacím soudem i s právní kvalifikací jednání stěžovatele, tj. že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, neztotožnil se však se závěrem soudu I. stupně, že stěžovatel se tohoto trestného činu dopustil ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti spatřuje stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) v tom, že v jeho trestní věci nebyly respektovány ústavní limity volného hodnocení důkazů a že "právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a navíc z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají". Nadto má stěžovatel za to, že vady v postupu obecných soudů "dále vedly k porušení principu rovnosti zbraní (equality of arms), který je podle judikatury Ústavního soudu jedním z principů spravedlivého trestního řízení (nález sp. zn.
II. ÚS 418/99)". V další části ústavní stížnosti vede stěžovatel polemiku s hodnocením důkazů obecnými soudy (svou výpovědí, výpověďmi P. H., M. G., Ing. I. K., J. C. a fotokopií šeku), a má za to, že mimo již uvedených článků Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR došlo k porušení čl. 1 Ústavy ČR a čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhl odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí a posléze jejich zrušení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy nerozhodovaly nestranně a v souladu se zákonem, neboť z provedených důkazů vyplývá, že se stěžovatel uvedeného trestného činu nedopustil, lze v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval; ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázána na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci shledány nebyly.
Obdobně ve věci posuzované ústavní stížnosti nebylo zjištěno, že by právní závěry Krajského soudu v Brně a rovněž Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními těchto soudů, jak se domnívá stěžovatel. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí plyne, že obecné soudy vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a na jeho základě vyvodily své právní závěry, které řádným a ústavně konformním způsobem odůvodnily (§125 tr. ř.). Obecné soudy se při hodnocení důkazů, dle svého vnitřního přesvědčení (§2 odst. 6 tr. ř.), nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) a odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod.
Obsah práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru.
Ústavní soud, posuzujíc danou věc z hlediska ústavněprávního (čl. 83 Ústavy ČR), neshledal ze shora rozvedených důvodů porušení tvrzených ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele a s ohledem na svou konstantní judikaturu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, nebylo nutno se zabývat návrhem na odklad vykonatelnosti jí napadených rozhodnutí, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci IV. ÚS 209/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., usn. č. 2, Praha 1995).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. března 2002