ECLI:CZ:US:2002:3.US.141.02
sp. zn. III. ÚS 141/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Z. Š., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, směřujícímu proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 11. 12. 2001, čj. 28 Cdo 2045/2001-155, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel, v návrhu doručeném Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2002, brojil proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2001, čj. 28 Cdo 2045/2001-155, kterým bylo odmítnuto dovolání navrhovatele ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 21 C 12/95. Navrhovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud si vyžádal spis u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 21 C 12/95 a z něj zjistil, že dne 17. 1. 1995 podal žalobce ing. P. V. žalobu na ochranu osobnosti, v níž požadoval písemnou omluvu a peněžitou satisfakci ve výši 500.000 Kč. Krajský soud v Praze dne 11. 5. 1995 rozsudkem, čj. 21 C 12/95-24, rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost písemně se žalobci omluvit, přičemž znění omluvy uvedl v rozsudku. Žalobu na zaplacení částky 500.000 Kč zamítl. Žalobce napadl uvedený rozsudek odvoláním co do zamítavého výroku o nepřiznání finančního zadostiučinění. Vrchní soud v Praze dne 18. 6. 1996, rozsudkem, čj. 1 Co 325/95-42, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 50.000 Kč. Co do zbývající částky 450.000 Kč rozsudek potvrdil. Rozsudek napadl navrhovatel dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 4. 10.1999 tak, že napadený rozsudek i rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze následně dne 1. 11. 2000 rozsudkem, čj. 21 C 12/95-102, žalobu o zaplacení částky 500.000 Kč soud zamítl. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze, rozsudkem ze dne 3. 7. 2001, čj. 1 Co 67/2001-129, tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 50.000 Kč. Co do výše zbývajících 450.000 Kč rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Tento rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl navrhovatel u Krajského soudu v Praze dovoláním. Nejvyšší soud ČR dne 11. 12. 2001 usnesením, čj. 28 Cdo 2045/2001-155, dovolání odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátovi, který zastupoval navrhovatele v řízení dne 21. 8. 2001 a nabyl právní moci dne 27. 8. 2001. Dovolání bylo předáno k poštovní přepravě k doručení Krajskému soudu v Praze dne 15.10.2001. Podle ust. §240 odst. 1 o.s.ř., ve znění platném v době rozhodování, bylo možné podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Z toho je zřejmé, že dovolání bylo podáno po uplynutí uvedené jednoměsíční lhůty stanovené §240 odst. 1 o.s.ř.
Uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž namítal, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho základní právo dané čl. 4 odst. 3 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení uvedených základních práv mělo dojít tím, že v poučení, které bylo součástí rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2001, čj. 1 Co 67/2001-129, bylo uvedeno, že proti rozsudku není odvolání přípustné. Dále soud uvedl, že dovolání je přípustné do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně a jinak jen z důvodů uvedených v §237 odst. 1 občanského osudního řádu (dále jen "o.s.ř.") ve znění do 31. 12. 2000 do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku a lze jej podat u Městského soudu v Praze. Toto poučení je podle navrhovatele v rozporu se zákonem, neboť navrhovatel měl být poučen o tom, že dovolání lze podat u Krajského soudu v Praze, jako u soudu, který rozhodoval v prvém stupni, a to i v souvislosti se lhůtou stanovenou pro podání dovolání.
Nejvyšší soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 4. 4. 2002 poukázal na to, že dovolání navrhovatele bylo odmítnuto pro opožděnost vzhledem k ust. bodu 17 hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ze spisového materiálu, především z přípisu právního zástupce navrhovatele ze dne 3. 7. 2002, vyplývá, že přes nesprávné poučení, podal navrhovatel dovolání správně ke Krajskému soudu v Praze, nikoliv u Městského soudu v Praze. Trvat za daných okolností na tom, že namítané pochybení Vrchního soudu v Praze bylo zásahem do základního práva navrhovatele na spravedlivý proces, či že snad znamenalo omezení jeho základních práv, jak je v ústavní stížnosti uvedeno, by bylo podle názoru Ústavního soudu přepjatým formalismem. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2001, čj. 1 Co 67/2001-129, byl doručen právnímu zástupci navrhovatele dne 21. 8. 2001 a nabyl právní moci dne 27. 8. 2001. Dovolání proti němu bylo podáno k poštovní přepravě dne 15. 10. 2001, čili po lhůtě stanovené k jeho podání. Nejvyšší soud postupoval v intencích občanského soudního řádu, když dovolání s odkazem na ust. dvanácté části, hlavy první bod 17 zákona č. 300/2000 Sb., podle kterého dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Jeho postup tedy byl ústavně konformní a nelze v něm spatřovat zásah do navrhovatelových základních práv, když je zjevné, že nesprávné porušení stran záměny Městského soudu v Praze za Krajský soud v Praze v označeném rozhodnutí fakticky a reálně (i s ohledem na správně podané dovolání) nezapřičinilo stav, který ve svém návrhu deklaruje navrhovatel i ohledně lhůty vymezené k podání dovolání odvolacím soudem.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2001, čj. 28 Cdo 2045/2001-155, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2002
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu