ECLI:CZ:US:2002:3.US.151.02
sp. zn. III. ÚS 151/02
Usnesení
III. ÚS 151/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. R., zastoupené JUDr. H. R., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2000, sp. zn. 29 Co 375/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. března 2000, sp. zn. 41 C 218/97, mimo ústní jednání dne 23. dubna 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou nikoli včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) dne 7. března 2002, nicméně co do dalších formálních náležitostí (po výzvě ze dne 27. března 2002 k odstranění vad) ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2000 (29 Co 375/2000-73) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. března 2000 (41 C 218/97-53), a tvrdila, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy shodně přivolily k výpovědi z nájmu bytu, aniž by byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, a při rozhodování nevzaly v úvahu její těžkou životní situaci. Stěžovatelka dále tvrdila, že rozhodnutí trpí formálními vadami, kdy v napadených rozhodnutích je povinnost vyklidit byt uložena pouze stěžovatelce, nikoliv všem členům její domácnosti, dále poukazuje na rozhodování podjatého soudce v odvolacím řízení a dle jejího názoru nebyl ani správně zjištěn skutečný stav dlužného nájemného, aniž by stěžovatelka do své ústavní stížnosti pojala obvyklý petit (žádání), co požaduje, jak by měl Ústavní soud o její ústavní stížnosti rozhodnout.
Stěžovatelka proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu podala sice dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění po novele zákonem č. 30/2000 Sb., ale Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením ze dne 20. prosince 2001 (26 Cdo 2049/2001-92) odmítl jako opožděné, neboť dovolání je nutné posuzovat dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedou zákonem č. 30/2000 Sb. (dle hlavy dvanácté přechodná a závěrečná ustanovení, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.).
Rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž ústavní stížnost směřuje, bylo stěžovatelce doručeno 15. prosince 2000; ústavní stížnost byla svěřena (podle podacího razítka) poště k přepravě dne 7. března 2002.
Vycházeje ze skutečnosti vpředu zjištěných posoudil Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť
a) opožděným podáním procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání), stěžovatelka sama svým jednáním způsobila, že rozhodnutí soudu nižšího stupně nebylo (nemohlo být) přezkoumáno soudem instančně nadřízeným, což z hlediska zákonných podmínek zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona),
b) zákonem stanovenou lhůtu k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 2 al. 1 zákona) nelze za daných okolností odvíjet od doručení odmítavého rozhodnutí dovolacího soudu, a to tím spíše, jestliže dovolací soud ve věci z důvodu sub. a) meritorně nerozhodoval; ústavní stížnost podaná tak proti rozhodnutí odvolacího soudu, doručeného dne
15. prosince 2000, je proto podána opožděně [jiný výklad by znamenal nahrazovat rozhodovací činnost obecného (dovolacího) soudu rozhodnutím Ústavního soudu, což z hlediska zásad ústavního soudnictví a pod aspektem ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je vyloučeno].
Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jednak jako nepřípustná (§75 odst. 1 zákona), jednak jako opožděná (pro absenci meritorního rozhodnutí dovolacího soudu (§72 odst. 2 zákona); o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b), e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. dubna 2002