ECLI:CZ:US:2002:3.US.167.99
sp. zn. III. ÚS 167/99
Usnesení
III. ÚS 167/99
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele S. N., zastoupeného JUDr. E. P., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 53 Co 559/98-70 ze dne 7. 12. 1999 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 30 C 236/95-49 ze dne 29. 10. 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 30. 3. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 31. 3. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 53 Co 559/98-70 ze dne 7. 12. 1999, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 30 C 236/95-49 ze dne 29. 10. 1997, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatele proti České republice, Š. poliklinika Praha a změněn výrok označeného soudu o zastavení řízení proti Ministerstvu financí tak, že žaloba i vůči tomuto žalovanému byla zamítnuta. Napadenými rozsudky byla podle názoru navrhovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 30 C 236/95 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou podanou u označeného soudu domáhal určení svého předkupního práva k nemovitosti čp. 321 v Praze 4, T. ul. 59 a stav. Parcely čp. 256, k.ú. N., zapsaných na LV 1065. Navrhovatel jako vlastník 1/6 označených nemovitostí se původně domáhal určení, aby žalovaný ČR, Š. poliklinika Praha při převodu vlastnického práva k nemovitostem realizoval předkupní právo navrhovatele. Současně navrhovatel jako druhého účastníka žaloval Ministerstvo financí. Na výzvu soudu navrhovatel upřesnil žalobní petit tak, že žádal, aby soud určil, že navrhovatel a Š. poliklinika jsou podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí včetně práva předkupního, a to i v případě převodu spoluvlastnického podílu podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb.") K věci uvedl, že navrhovatel se stal vlastníkem 1/6 označených nemovitostí na základě dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Š. poliklinika se rozhodla převést svůj spoluvlastnický podíl na třetí osobu na základě předloženého privatizačního projektu, aniž by vzala v úvahu navrhovatelem uplatněné předkupní právo. Dále navrhovatel uvedl, že žaloba měla sloužit jako prostředek preventivní právní ochrany dříve, než bude navrhovatelovo právo schválením privatizačního projektu a případně převedením spoluvlastnického podílu na třetí osobu porušeno a jeho práva zkrácena. Š. poliklinika uvedla, že by souhlasila se žalobním návrhem, avšak bez souhlasu vlády tímto majetkem nemůže disponovat. Druhý žalovaný se žalobním návrhem nesouhlasil, uvedl, že 5/6 označených nemovitostí je ve vlastnictví státu a právo hospodaření vykonává Š. poliklinika. Předmětný majetek byl zahrnut do privatizace podle zákon č. 92/1991 Sb. jako součást podnikového jmění. V dané věci se jednalo o prodej podniku podle ustanovení obchodního zákoníku a navíc se na tento případ vztahuje zákon č. 92/1991 Sb., a proto v případě privatizace nelze uplatnit předkupní právo. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. Při hodnocení naléhavého právního zájmu na určovací žalobě podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na daném určení není dán. V daném případě byl žalobní petit na základě připuštěné změny návrh formulován tak, že se určuje, že navrhovatel a Česká republika, Š. poliklinika jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí se všemi zákonnými právy a povinnostmi podílových spoluvlastníků včetně zákonného práva předkupního, a to i v případě převodu spoluvlastnického podílu podle zákona č. 92/1991 Sb. Z předložených důkazů (výpis z katastru nemovitosti) však bylo prokázáno, že pokud jde o určení, že navrhovatel a Česká republika, Š. poliklinika jsou podílovými spoluvlastníky, nemůže být mezi spoluvlastníky sporu, protože podílové spoluvlastnictví je řádně zapsáno. Dále se soud zabýval otázkou, zda navrhovatel jako vlastník 1/6 předmětných nemovitostí může uplatnit předkupní právo vůči České republice, Š. poliklinika. Soud I. stupně odmítl názor Ministerstva financí o tom, že v případě privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. nelze předkupní právo spoluvlastníka uplatnit. Dále soud uvedl, že na předmětnou věc nelze aplikovat ustanovení §45 odst. 7 zákona č. 92/1991 Sb., stejně jako nelze aplikovat ustanovení §19 odst. 5 citovaného zákona. Rozsudkem č.j. 30 C 236/95-49 ze dne 29. 10. 1997 pak soud I. stupně žalobu vůči ČR, Š. poliklinika zamítl z toho důvodu, že usnesením ze dne 29. 1. 1997 vláda rozhodla o privatizaci formou přímého prodeje majetku (ideálních 5/6 nemovitostí) a tímto rozhodnutím byl privatizační projekt vybrán k realizaci. Podle názoru soudu tedy za dané situace chybí u navrhovatele naléhavý právní zájem na určení předkupního práva, neboť v dané fázi již nemůže dojít ke změně tohoto rozhodnutí. Navrhovatel by se podle názoru soud, pokud nebylo předkupní právo podle §140 občanského zákoníku dodrženo, měl domáhat vyslovení relativní neplatnosti právního úkonu podle §40a občanského zákoníku, popř. aby třetí osoba, která věc od spoluvlastníka nabyla úplatným převodem, mu věc přenechala za stejných podmínek. Vůči druhému žalovanému řízení zastavil.
K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Městský soud v Praze. Městský soud uvedl, že nesouhlasí s právním názorem soudu I. stupně, kterým odmítl názory žalovaných o nepřípustnosti předkupního práva, ale současně žalobu zamítl, protože v době od podání návrhu do rozhodnutí ve věci došlo ke schválení privatizačního projektu. Odvolací soud se však domníval, že žaloba není důvodná z jiných důvodů. Předkupní právo podle §140 občanského zákoníku lze uplatnit pouze při převodu, nikoliv přechodu majetku ze zákona či na základě rozhodnutí státních orgánů. V dané věci se jedná právě o přechod majetku, protože spoluvlastnický podíl žalovaného je předmětem privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb.. Tento zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním a předkupní právo k tomuto majetku tak nelze uplatnit. Tento nárok by navrhovateli náležel až v případě eventuálního dalšího smluvního převodu takto zprivatizovaného spoluvlastnického podílu.
Proti oběma uvedeným rozhodnutím obecných soudů podal navrhovatel ústavní stížnost a současně rozhodnutí soudu odvolacího napadl dovoláním.
Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 29 Cdo 659/2000-102 ze dne 10. 4. 2001 dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ústavní stížností navrhovatel brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu I. stupně, protože podle jeho názoru těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, a dále právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval navrhovatel v tom, že obecné soudy nesprávně vyložily aplikované právní normy a to ustanovení §132 a §140 občanského zákoníku a §1 zákona č. 92/1991 Sb. Navrhovatel poukázal zejména na to, že pokud odvolací soud dovodil, že předkupní právo lze uplatnit pouze při smluvním převodu a nikoliv při přechodu majetku ze zákona nebo z rozhodnutí státních orgánů, pak nelze s jeho názorem souhlasit, že v předmětné věci se jedná o přechod majetku ze zákona nebo z rozhodnutí správního orgánu. Odvolací soud sám potvrdil, že spoluvlastnický podíl je předmětem privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. V tomto případě však vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu nepřechází rozhodnutím správního orgánu, ale až uzavřením řádné kupní smlouvy na základě rozhodnutí o privatizaci, jedná se proto o převod majetku. Současně tím, že soudy nesprávně vyložily příslušná ustanovení, porušily jeho vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny, protože tomuto právu neposkytly potřebnou ochranu. Porušení čl. 38 Listiny spatřoval navrhovatel v tom, že v řízení před soudem I. stupně byla věc odňata jeho zákonnému soudci, aniž by tento postup byl řádně zdůvodněn. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Městský soud v Praze jako účastník řízení. Ve stručném vyjádření se plně odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nepřisvědčil námitce navrhovatele týkající se porušení práva na zákonného soudce. Ze spisu sp. zn. 30 C 236/95 Obvodního soudu pro Prahu 4 a z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 29 Cdo 659/2000-102 ze dne 10. 4. 2001, který se touto námitkou rovněž zabýval, Ústavní soud zjistil, že předmětná věc byla odebrána senátu č. 30 a přidělena do senátu č. 41 opatřením předsedkyně soudu I. stupně podle §2 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, které směřovalo k vyrovnání pracovního vytížení jednotlivých oddělení. Nejvyšší soud ČR uzavřel, že tímto opatřením nedošlo k takové vadě, která by způsobovala zmatečnost napadeného rozhodnutí. Ústavní soud se přiklonil k tomuto závěru, protože ani právo na zákonného soudce není absolutní v tom smyslu, že by nebyla možná změna. Změna je přípustná, pokud jsou při postupu soudu dodržena nejen ustanovení o.s.ř., ale i pravidla týkající se zastupování soudců apod. Ústavní soud proto dovodil, že právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny porušeno nebylo.
Ústavní soud však nemohl přisvědčit ani námitce navrhovatele týkající se výkladu odvolacího soudu ve vztahu k předkupnímu právu. Předkupní právo je nedílnou součástí spoluvlastnického práva a jeho hlavním účelem je ochrana spoluvlastníka před převodem ostatních spoluvlastnických podílů třetím osobám (s výjimkou osob blízkých). Předkupní právo a zejména pak jeho využití je nástroje předcházení spoluvlastnických sporů a napomáhá tak klidnému a řádnému využívání předmětu vlastnictví. Ústavní soud souhlasí s názorem obecných soudů v tom, že předkupní právo se uplatňuje v případě převodu majetku na osobu třetí a je zákonnou úpravou vyloučeno v případě přechodu majetku ze zákona nebo z rozhodnutí státních orgánů. O této úpravě a jejím výkladu není rozhodně pochyb. Není nejmenšího důvodu (z ústavně právního hlediska) korigovat ustálený názor obecných soudů, totiž že rozhodování (státu) o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. je sice rozhodováním státu, nikoliv však státu jako nositele veřejné moci, ale státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, čímž podle přesvědčení Ústavního soudu je dáno, že jakákoliv dispozice (rozhodnutí o ní) s tímto majetkem v režimu již zmíněného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že vztah mezi zákonem č. 92/1991 Sb. a občanským zákoníkem je vztahem zvláštního zákona a obecného zákona. Právě ze vztahu obou zmíněných předpisů je nutno vycházet při posuzování otázky existence či neexistence předkupního práva v předmětné věci. Na vztahy upravované zákonem č. 92/1991 Sb. jako zákonem speciálním nelze podle názoru Ústavního soudu aplikovat předpisy obecné (občanský zákoník), protože platí v právu obecně přijatá zásada, že "lex spcialis" vylučuje aplikaci "lex generalis". Dále Ústavní soud připomíná, že předmětem privatizace byl celý majetek privatizovaného nemocnice, nikoliv pouze nemovitost, vůči níž se navrhovatel snažil o určení svého předkupního práva. Privatizačním projektem byl dotčen a rozhodnutím vlády také zahrnut celý soubor majetkových k movitému i nemovitému majetku tvořících ucelený soubor, z něhož nelze vyčleňovat jednotlivé věci (movité či nemovité). Na základě výše uvedených úvah a názorů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva navrhovatele zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému proto nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne