ECLI:CZ:US:2002:3.US.168.02
sp. zn. III. ÚS 168/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Dr. M. A., zastoupené prof. JUDr. A. G., CSc., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 33 Cdo 174/2000-115, ze dne 28. 11. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 18. 3. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2002. Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 33 Cdo 174/2000-115, ze dne 28. 11. 2001, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 27 Co 171 a 172/99-91, ze dne 17. 6. 1999. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod(dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čímž byla porušena i ustanovení čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 8 C 107/95, vedený u Okresního soudu Praha - východ. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v postavení žalobkyně uplatnila u označeného soudu I. stupně žalobu o částku 47.500,- Kč z titulu odměny za zprostředkování prodeje nemovitostí, kterou žalovaná strana nezaplatila, přestože byla k tomu smlouvou zavázána. Okresní soud Praha - východ rozsudkem, č.j. 8 C 107/95-46, ze dne 8. 1. 1997, vyhověl stěžovatelce a žalovanou uznal povinnou zaplatit požadovanou částku s příslušenstvím. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem, č.j. 27 Co 171, 172/99-91, ze dne 17. 6. 1999, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl. Zatímco soud I. stupně dospěl k závěru, že stěžovatelce náleží podle smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitostí odměna ve výši 5% ceny nemovitostí, když ve lhůtě 6 měsíců od 11. 8. 1994 (konkrétně 5. 9. 1994) sdělila žalované, že označení zájemci mají zájem o koupi nemovitosti, jejichž prodej měl být zprostředkován, přičemž toto sdělení doložila faxovou kopií příslibu banky o poskytnutí úvěru na koupi těchto nemovitostí, odvolací soud však na základě shodných skutkových zjištění uzavřel, že uvedenými skutečnostmi nebyl ve smlouvě sjednaný předpoklad vzniku nároku stěžovatelky na odměnu za zprostředkování prodeje nemovitostí (tj. předpoklad předání písemného projevu vůle třetí osoby uzavřít s prodávajícím kupní smlouvu) naplněn.
K dovolání stěžovatelky jednal ve věci Nejvyšší soud ČR, který v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), přezkoumal, se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutku odvolacím soudem a k podstatě dovolacích námitek, správnost závěru dovozujícího, že v posuzovaném případě stěžovatelce nevznikl nárok na odměnu za zprostředkování prodeje nemovitostí. Posouzení správnosti tohoto závěru předpokládalo prejudicielně vyřešit otázku, zda předpoklad pro vyplacení odměny zprostředkovateli ("předání písemného projevu vůle třetí osoby uzavřít kupní smlouvu"), byl naplněn tím, že stěžovatelka písemně sdělila žalované, že konkrétní třetí osoby mají vážný zájem o koupi nemovitostí, přičemž toto své sdělení doložila posléze fotokopií příslibu banky poskytnout těmto osobám úvěr na koupi předmětných nemovitostí a oznámením, že byla složena kauce na koupi. Nejvyšší soud ČR shodně se soudem odvolacím konstatoval, že ujednání účastníků zprostředkovatelské smlouvy, týkající se ujednání odměny zprostředkovateli, byla zcela jednoznačná a srozumitelná. Dohodly-li se smluvní strany, že zprostředkovatel obstará zájemci za odměnu uzavření kupní smlouvy s třetí osobou na specifikované nemovitosti a že odměna za takovou službu mu náleží po předání písemného projevu vůle třetí osoby uzavřít se zájemcem kupní smlouvu, pak nelze než dovodit, že předpokladem vyplacení odměny zprostředkovateli bylo předat zájemcům písemnost, v níž třetí osoba sděluje (prohlašuje), že její vůlí je uzavřít se zájemci kupní smlouvu na nemovitosti, jejichž prodej je zprostředkováván. Takové prohlášení třetí osoby nelze pak nahradit - jak tomu bylo v posuzovaném případě - prohlášením jiného subjektu (v posuzovaném případě samotného zprostředkovatele) či další osoby fyzické nebo právnické (v posuzovaném případě banky), že mají vědomost o vůli třetí osoby kupní smlouvu se zájemci uzavřít. Nahrazení vlastního (osobního) projevu vůle třetí osoby, tj. toho, kdo míní nemovitosti odkoupit, projevem vůle jiného subjektu nebylo obsaženo v ujednání účastníků smlouvy a nepřípustně by smluvní ujednání jednostranně rozšiřovalo, resp. měnilo. Nejvyšší soud proto konstatoval, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto rozsudkem, č.j. 33 Cdo 174/2000-113, ze dne 28. 11. 2001, dovolání zamítl.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR podala stěžovatelka ústavní stížnost, protože napadeným rozsudkem byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, čímž současně došlo k porušení čl. 1 a 90 Ústavy ČR. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy spatřovala stěžovatelka v postupu Nejvyššího soudu ČR, který nezohlednil skutečnost, že stěžovatelka se v dovolání ztotožnila z hlediska úplnosti zjištěného skutkového stavu s odvolatelem, který se domáhal výslechu zájemců o koupi předmětných nemovitostí. Odvolací soud ani soud I. stupně tento výslech neprovedly. Dále porušení uvedených ustanovení spatřovala stěžovatelka v tom, že Nejvyšší soud se nezabýval namítaným rozporem s dobrými mravy, kterých se stěžovatelka dovolávala v souvislosti s tím, že z chování žalované bylo zřejmé, že se úmyslně vyhýbá převzetí písemností, čímž by byl založen nárok stěžovatelky na odměnu za zprostředkování. Další pochybení Nejvyššího soudu viděla stěžovatelka v tom, že tento soud se sám vypořádal s námitkou v dovolání vznesenou (poskytnutí příslibu bankou), aniž se k této skutečnosti vyslovil odvolací soud, který jej zřejmě nevzal vůbec v potaz. Nejvyšší soud takovým postupem odňal stěžovatelce možnost bránit se proti jeho závěrům. Porušení čl. 38 odst. 1 Listiny spatřovala navrhovatelka v tom, že o jejím dovolání rozhodovaly v průběhu doby dva různé senáty Nejvyššího soudu. Původně byla věc přidělena do senátu 25 Cdo, nakonec ve věci rozhodoval senát 33 Cdo. Jestliže dochází k prodlužování řízení, které není opodstatněno závažnými důvody, a řízení je tak nadměrně prodlužováno, může v důsledku toho dojít k tomu, že bude poruše čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť změna senátu související se změnou rozvrhu práce bude znamenat odnětí zákonnému soudci. Porušení čl. 6 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny spatřovala stěžovatelka v tom, že Nejvyšší soud rozhodl ve věci po více než dvou letech, aniž by mezitím učinil jakýkoliv procesní úkon. Stěžovatelka proto žádala, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že se danou věcí zabýval ryze z pohledu dovolatelkou výlučně uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. (ve znění do 31. 12. 2000), jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace, a nebyla-li skutková zjištění - ať již jde o jejich správnost či úplnost - v dovolání zpochybněna, nebylo ani možné je formou dovolacího přezkumu revidovat. Odvolací soud se věcí z pohledu námitek, které by směřovaly k úvaze o možné aplikaci §3 odst. 1 občanského zákoníku, nezabýval, protože námitky tohoto charakteru byly uplatněny až v dovolání (jeho doplňku). Není-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že jednání žalované je v rozporu s dobrými mravy, nemohla být logicky vzato ani správnost takového závěru dovolacím soudem zvažována. Nejvyšší soud dále uvedl, že rámec dovolacího přezkumu nepřekročil. Dovolací soud měl přezkoumat správnost závěru, že stěžovatelce nevznikl nárok na odměnu za zprostředkování. Posouzení správnosti tohoto závěru předpokládalo nejdříve prejudicielně vyřešit otázku, zda předpoklad pro vyplacení odměny zprostředkovateli byl naplněn tím, že stěžovatelka žalované písemně sdělila, že konkrétní třetí osoby mají vážný zájem o koupi nemovitosti, přičemž toto své sdělení doložila posléze fotokopií příslibu banky poskytnout těmto osobám úvěr na koupi předmětných nemovitostí a oznámením, že byla složena kauce. Dále Nejvyšší soud uvedl, že nelze souhlasit s námitkou, že ve věci rozhodovaly dva senáty. Podle údajů v rejstříku došla věc Nejvyššímu soudu dne 24. 1. 2000, kdy věci "závazkové" řešil senát č. 25 Cdo. Po změně v rozvrhu práce byly ze senátu 25 Cdo pro nadměrný nápad vyčleněny všechny dosud nerozpracované závazkové věci a věci bezdůvodného obohacení a tyto byly dne 20. 6. 2001 přiděleny k vyřízení nově specializovanému senátu 33 Cdo. Tento senát pak o předmětné věci rozhodl 12. 12. 2001, kdy podle data nápadu přišla tato věc na pořad dne. Předsedkyně senátu 33 Cdo uvedla, že se nedomnívá, že by ve věci došlo k neodůvodněným průtahům a nemá rovněž žádné poznatky o tom, že by některý z členů zmíněných senátů měl nějaký vztah k věci nebo účastníkům a odmítla připustit, že posouzení oprávněnosti uplatněného nároku závisí na složení senátu, který ve věci rozhoduje. Vzhledem k uvedenému se domnívala, že ve věci nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebo k odnětí věci zákonnému soudci.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem předmětné ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním posouzením dané věci. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, jemu předcházející, a konstatoval, že dovolací soud postupoval v hranicích svých oprávnění, daných příslušnými ustanoveními o.s.ř. Předmětná ústavní stížnost ve své podstatě směřuje zejména proti hodnocení důkazů obecnými soudy, polemizuje s tím, jaká vážnost má být kterým důkazům přikládána. Ústavní soud v této oblasti opakovaně judikoval, že není věcí Ústavního soudu zasahovat do procesu hodnocení důkazů, který přísluší obecným soudům v rámci daném zásadou volného hodnocení důkazů v intencích §132 o.s.ř. Ústavní soud by mohl zasáhnout do tohoto procesu jen tehdy, jestliže by byl narušen takovou měrou, že by byla zasažena ústavnost rozhodování a ochrana základních práv jedince. V předmětné věci však k takovému pochybení v procesu hodnocení důkazů nedošlo. Pokud jde o námitku porušení práva na zákonného soudce, konstatoval Ústavní soud, že přidělení věci bylo řádně zdůvodněno rozvrhem práce Nejvyššího soudu a ve věci rozhodoval pouze jediný senát, který byl rozvrhem práce k takovému rozhodnutí určen. Ve vztahu k námitce bezdůvodných průtahů konstatoval Ústavní soud, že je již bezesmyslné v okamžiku, kdy je věci rozhodnuto, zabývat se zkoumáním, zda k bezdůvodným průtahům došlo či nikoliv. Na základě uvedených závěrů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení označených základních práv.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2002
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu