ECLI:CZ:US:2002:3.US.18.02
sp. zn. III. ÚS 18/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky M.P., zastoupené JUDr. M. K., advokátkou, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 5. 12. 2001, čj. 6 C 595/2000-21, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 9. 1. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 5. 12. 2001, čj. 6 C 595/2000-21 s tím, že napadeným rozsudkem byla porušena její základní práva, daná jí čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Blansku, sp.zn. 6 C 595/2000 a z něj zjistil, že dne 26. 1. 2000 vydal Odbor výstavby MěÚ Boskovice (stavební úřad) pod čj. STAV/1093A/1999/2000, rozhodnutí, kterým navrhovatelku uznal vinnou z přestupku proti stavebnímu řádu podle §105 odst. 2 písmeno a) zák. č. 50/1976 Sb., stavebního zákona a uložil jí pokutu ve výši 10.000,- Kč. Uvedené rozhodnutí napadla navrhovatelka odvoláním, o kterém rozhodl Okresní úřad Blansko, referát regionálního rozvoje, jako odvolací orgán, dne 17. 5. 2000, pod čj. RRR/472B/00-Ba tak, že je odmítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že bylo zjištěno, že navrhovatelka je vlastnicí pozemku p.č. 250/2 v k.ú. V., který užívá k účelům, pro které je třeba stavebního rozhodnutí (jako odstavnou plochu pro přívěsy za osobní automobily a další zařízení sloužící k rekreačním účelům). Navrhovatelka byla na tuto skutečnost dne 6.9.1999 upozorněna a byla vyzvána, aby do 30.9.1999 odstranila zařízení umístěná na pozemku. Této výzvy navrhovatelka neuposlechla.
Rozhodnutí odvolacího orgánu napadla navrhovatelka žalobou, o které rozhodoval Okresní soud v Blansku pod sp.zn. 6 C 595/2000. V žalobě navrhovatelka namítala, že ve výroku o uložení pokuty schází popis skutku, ze kterého stavební úřad vyvozuje, že porušila zákon a není zřejmé, o jaké důkazy se stavební úřad opíral při svém rozhodnutí. Skutková zjištění neodpovídají v odůvodnění rozhodnutí uvedeným důkazům.
Okresní soud v Blansku dne 5. 12. 2001 rozsudkem, čj. 6 C 95/2000-21, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že skutek je ve výroku rozhodnutí o uložení pokuty popsán přesně, jasně z něj vyplývá, že navrhovatelka se dopustila přestupku podle §105 odst. 2 písmeno a) stavebního zákona tím, že využívá část předmětného pozemku k účelům, pro které je třeba vydat územní rozhodnutí. Potřebné rozhodnutí přitom vydáno nebylo. V odůvodnění rozhodnutí příslušný stavební úřad uvedl o jaké důkazy se opíral, jak jednotlivé důkazy hodnotil, v čem konkrétně spočívalo porušení stavebního řádu. Rozhodnutí obsahovalo všechny náležitosti vyžadované §77 zákona o přestupcích.
Uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Blansku napadla navrhovatelka včas ústavní stížností, v níž namítala, že soud se nevypořádal s některými jejími námitkami, uvedenými v žalobě, nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí a postupoval tedy podle navrhovatelky v rozporu s ust. §157 občanského soudního řádu, čímž porušil navrhovatelčino základní právo na spravedlivý proces, dané jí čl. 36 odst. 1 Listiny.
Okresní soud v Blansku, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 8. 2. 2002, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Článek 36 Listiny, jehož porušení navrhovatelka namítala, zakotvuje právo na tzv. spravedlivý proces, tedy právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ze spisového materiálu vyplývá, že k namítanému porušení základního práva nedošlo. Navrhovatelce nebylo bráněno, aby se obrátila se žalobou na soud, který její žalobu řádně projednal a své zamítavé rozhodnutí odůvodnil. V odůvodnění rozsudku se vypořádal, podle názoru Ústavního soudu v náležité míře, se všemi námitkami žaloby proti napadenému rozhodnutí o přestupku, kdy také označil skutková zjištění, o která své rozhodnutí opřel. Postupoval tedy v souladu s ust. §157 občanského soudního řádu a tedy ústavně konformním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 5. 12. 2001, čj. 6 C 595/2000-21, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelky, daných jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu