ECLI:CZ:US:2002:3.US.180.02
sp. zn. III. ÚS 180/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů města P. 1, a Městské části P. 3, oba právně zastoupeni Mgr. V. P., advokátem, směřujícímu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1999, čj. 39 Co 375/98-155, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 8. 1997, čj. 12 C 355/93-103 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, čj. 20 Cdo 2711/99-185, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 22. 3. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2002. Návrh byl na výzvu Ústavního soudu doplněn podáním ze dne 12. 4. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2002. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1999, čj. 39 Co 375/98-155, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 8. 1997, čj. 12 C 355/93-103 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, čj. 20 Cdo 2711/99-185.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp.zn. 12 C 355/93 a z něj zjistil, že dne 23. 11. 1993 podalo město P. 3, žalobu proti TJ Sokol Žižkov, K.19, P. 3, na určení vlastnictví k pozemkům v žalobě specifikovaným. Dne 5. 8. 1997 Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem, čj. 12 C 355/93-103, žalobu zamítl. K odvolání žalobců pak Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 24. 3. 1999, čj. 39 Co 375/98-155, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Navrhovatelé napadli uvedený rozsudek Městského soudu dovoláním, ve kterém namítali nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud ČR rozhodl dne 28. 11. 2001 usnesením, čj. 20 Cdo 2711/99-185 tak, že dovolání, jako nepřípustné, odmítl. Dne 22. 3. 2002 napadli navrhovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, čj. 20 Cdo 2711/99-185 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1999, čj. 39 Co 375/98-155, ústavní stížností, v níž tvrdili, že napadenými rozsudky byli kráceni na svém základním právu domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, jak jim zaručuje čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, ústavní soud neshledal v jeho postupu porušení práva na spravedlivý proces. Dovolání je v českém právu mimořádným prostředkem k ochraně práv účastníků. Je přípustné výhradně v případech stanovených občanským soudním řádem (dále jen "o.s.ř.") v části čtvrté hlavě třetí. Nejvyšší soud je povinen při rozhodování o dovolání vždy zkoumat, zda jsou splněny zákonné podmínky pro jeho přípustnost. V napadeném usnesení se tak i stalo. Nejvyšší soud, podle přesvědčení Ústavního soudu zdůvodnil, proč v souzené věci nebyly dány podmínky dovolání podle ust. §237 o.s.ř., ani §238 o.s.ř. a §239 odst. 1 o.s.ř. Pokud jde o posouzení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu o tom, že dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatelů, ale až zjištěním Nejvyššího soudu, že tomu tak skutečně je. Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, kterou judikatura dosud neřešila nebo jejíž výklad se v judikatuře dosud neustálil, anebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Zde je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud řešil podobné otázky, související s přechodem majetku bývalého ČSTV v několika rozhodnutích, publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí, na která v odůvodnění napadeného rozhodnutí také poukázal. Ústavní soud tedy shledal postup Nejvyššího soudu jako ústavně konformní, kterým nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelů, daných jim ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Nezbylo mu proto než návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, čj. 20 Cdo 2711/99-185, podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Pokud jde o návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1999, čj. 39 Co 375/98-155, podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Z předmětného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 vyplývá, že napadený rozsudek byl doručen tehdejšímu právnímu zástupci navrhovatelů, JUDr. V. P., dne 8. 6. 1999. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 22. 3. 2002, tedy zjevně po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání.
Na základě výše uvedené skutečnosti proto Ústavnímu soudu nezbylo, než také návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1999, čj. 39 Co 375/98-155, podle §43 odst. 1 písmeno b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu