ECLI:CZ:US:2002:3.US.183.02
sp. zn. III. ÚS 183/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů B. M., a F. M., zastoupených JUDr. J. B., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 22 Ca 637/2000-51, ze dne 29. 11. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali dne 22. 3. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2002. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 22 Ca 637/2000-51, ze dne 29. 11. 2001, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, pozemkového úřadu, č.j. PÚ-562/R-569.3/2000-Ha, ze dne 22. 11. 2000, kterým bylo rozhodnuto, že nejsou vlastníky původního pozemku par. č. 1675 - cesta, který byl zapsán v knihovní vložce č. 128 pozemkové knihy pro k.ú. S. M., a to v podílu, který souvisel s vlastnictvím pozemku parc. č. 996/1 v k.ú. S. M.. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatelů porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 22 Ca 637/2000, vedený u Krajského soudu v Ostravě. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé uplatnili restituční nárok podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."), a to na pozemek parc. č. 1675 - cesta, který byl veden jako samostatné knihovní těleso s právem vlastnickým nedílným pro vlastníky 35 pozemků v k. ú. S. M.. Právo cesty bylo spojeno s vlastnictvím pozemku parc. č. 996 v k.ú. S. M., který vlastnili původní spoluvlastníci F., E. a I. P. (jim svědčilo i právo cesty). Pozemek 996 byl v roce 1930 rozdělen na pozemky 996/1 a 996/3. Pozemek 996/1 v roce 1932 nabyl do vlastnictví F. P., pozemek byl zapsán v knize vlastnictví s poznámkou, že je s ním spojeno nedílné spoluvlastnické právo na společné cestě parc. č. 1675. Pozemek parc. č. 996/3 (rovněž spojeno právo cesty), byl později přečíslován na parc. č. 683 v k.ú. K. - M. a je ve vlastnictví stěžovatelů. Dále Ústavní soud zjistil, že majetek patřící F. P. byl konfiskován výměrem ONV ve Fryštátě ze dne 6. 11. 1947, č.j. VIII/a-2566/47, podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a bylo také zjištěno, že v řízení před Okresním úřadem Karviná, pozemkovým úřadem bylo rozhodnutím, č.j.PÚ-1436/R-564.2/92-Ha, PÚ-1432/R-568/92-Ha, ze dne 2. 3. 1995 vysloveno, že nejsou podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. splněny zákonné podmínky k vydání majetku konfiskovaného F. P. (mimo jiné také pozemku parc. č. 996/1). Rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, pozemkového úřadu bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, č.j. 22 Ca 645/96-11, ze dne 3. 12. 1996. Pozemkový úřad dovodil v předmětné věci, že ze stejného důvodu nemůže být vydán ani podíl na pozemku parc. č. 1675 - cesta (vázanost k pozemku parc. č. 996/1, který nebyl vydán), a proto ve věci rozhodl rozhodnutím č.j. PÚ-562/R-569.3/2000-Ha ze dne 22. 11. 2000 tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemku parc. č. 1675 - cesta v příslušném podílu.
K opravnému prostředku stěžovatelů rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem, č.j. 22 Ca 637/2000-51, ze dne 29. 11. 2001, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že podle jeho názoru rozhodl pozemkový úřad na základě přesně a úplně zjištěného skutkového stavu a skutkový stav také vyhodnotil v souladu se zákonem. Dále uvedl, že stěžovatelé se podaným opravným prostředkem především domáhali přezkoumání neplatnosti konfiskačního výměru ONV ve Fryštátě ze dne 6. 11. 1947 pro jeho neurčitost, jakož i rozsudku Mimořádného lidového soudu v Karviné, č.j. LS 661/46-43, pro jeho nezákonnost. K tomu Krajský soud v Ostravě uvedl, že není oprávněn tato rozhodnutí přezkoumávat, podle příslušných restitučních předpisů je pouze oprávněn posuzovat dopad těchto rozhodnutí z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů. Dále uvedl, že stěžovatelé neprokázali, že by pozemek parc. č. 1675, případně pozemek parc. č. 996/1, s nímž bylo spojeno nedílné spoluvlastnické právo k cestě, představoval majetek, který by byl z konfiskace vyloučen. Dále Krajský soud v Ostravě uvedl, že o nároku k pozemku parc. č. 996/1 již pozemkový úřad rozhodl a jeho rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu (rozsudek č.j. 22 Ca 645/96-11 ze dne 3. 12. 1996), v němž Krajský soud v Ostravě vyslovil také právní názor na postavení F. P. jako oprávněné osoby ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Ve správním řízení, v podaném opravném prostředku ani u jednání před krajským soudem nevyvstaly žádné nové skutečnosti, pro které by mohl krajský soud dospět k jinému právnímu závěru.
Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali stěžovatelé ústavní stížnost, protože napadeným rozsudkem bylo podle jejich názoru porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy a došlo rovněž k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy. V ústavní stížnosti se stěžovatelé zabývají otázkou, zda jsou naplněny podmínky pro vydání z hlediska zákona č. 243/1992 Sb. (Tedy z hlediska právního předpisu, který je vůči zákonu č. 229/1991 Sb., uváděnému v uplatnění nároku, zákonem speciálním.) Ohrazují se primárně proti posouzení jednání původního vlastníka F. P. jako provinění proti československému státu. Poukazují na to, že udavačství, za něž byl odsouzen Mimořádným lidovým soudem, nebylo v dekretu č. 16/1945 Sb. zařazeno mezi "zločiny proti státu". Podpůrně, pro případ, že by přece šlo o provinění proti státu i v případě udavačství, jdou ve svých závěrech dále a tvrdí, že rozsudek tohoto soudu ze dne 22. 10. 1946 byl nezákonný. Je tvrzeno zejména mylné hodnocení důkazů, křivé svědectví, dále to, že L. S., jenž měl být podle rozsudku F. P. udán, žádal (rovněž) o uvedení do tzv. V., tedy národnostní listiny, že byl považován za občana Ř., a již proto prý nemělo být jednání p. F. P.kvalifikováno jako udavačství podle ustanovení §11 dekretu č. 16/1945 Sb. Stěžovatelé žádali, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, ze skutečnosti, že krajský soud neshledal opravný prostředek stěžovatelů důvodným nelze dovozovat, že bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu. Dále uvedl, že za nedůvodné považuje také tvrzení o porušení čl. 95 odst. 1 ústavy, neboť právě proto, že jsou soudci vázáni zákonem, nemohlo být v dané věci přezkoumáno rozhodnutí Mimořádného lidového soudu v Karviné, čehož se stěžovatelé domáhali. Dále pak Krajský soud v Ostravě uvedl, že vzhledem k dosud platné právní úpravě správního soudnictví nemohl přezkoumávat napadené správní rozhodnutí způsobem, který požadovali stěžovatelé. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh jako zjevně neopodstatněný zamítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu a dospěl k závěru, že obecný soud v rámci své působnosti jednal a rozhodoval o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu. Jeho rozhodnutí nevykazuje vady, které by se dotýkaly základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Ústavní soud již ustáleně vyjádřil svůj názor, že samo negativní rozhodnutí obecného soudu, kterým nebylo účastníkům řízení vyhověno, ještě samo o sobě neznamená porušení jejich práva na soudní ochranu, pokud soud postupoval v souladu s příslušnou právní úpravou. V předmětné věci se obecný soud zabýval opravným prostředkem stěžovatelů v hranicích, které mu platná právní úprava předepisuje, a proto jeho rozhodnutím nedošlo k porušení uvedených ustanovení Listiny, Ústavy ČR a Úmluvy.
Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2002
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu