ECLI:CZ:US:2002:3.US.184.02
sp. zn. III. ÚS 184/02
Usnesení
III. ÚS 184/02
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AUTO M., s. r. o, zastoupené Mgr. R. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2001, čj. 28 Ca 307/2000-48, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 11. července 2000, čj. 3368/120/2000, a platebnímu výměru č. 990000075 Finančního úřadu v Mělníku ze dne 30. září 1999, čj. 47191/99/043922/0976, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30, §34,
§72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek obecného soudu (Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2001 - 28 Ca 307/2000-48), kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne
11. července 2000 (3368/120/2000) a platebnímu výměru č. 990000075 Finančního úřadu v Mělníku ze dne 30. září 1999 (47191/99/043922/0976), na daň z příjmů právnických osob za rok 1998, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit daň ve výši 958.300,- Kč, když správce daně neuznal nárok na zahrnutí opravné položky do hospodářského výsledku za předchozí zdaňovací období, ačkoliv pro takový postup ani co do způsobu vyměření daně ani co do její výše nebyly splněny zákonné podmínky.
Obdobné námitky vznesla stěžovatelka i vůči rozhodnutí obecného soudu, který ve stěžovatelčině věci rozhodoval v režimu správního soudnictví, a nadto mu vytkla, že se ve svém (žalobu zamítavém) rozhodnutí omezil "jen na formální podmínky" postupu finančních úřadů a nevypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatelky.
Stěžovatelka, která se domáhala zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnila ústavní stížnost tím, že se jimi cítí dotčena na právech, která plynou z čl. 2 odst. 2, čl. 36
odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod,a současně tvrdila nesprávné stanovení základu daně v rozporu s ustanoveními zákona čís. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění (dále jen zákona o daních z příjmů), a nesprávnou aplikaci ustanovení §3 zákona č.
593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, v platném znění.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata odůvodnění ústavní stížnosti, stručně řečeno, spočívá v tvrzení, že stěžovatelce byla uložena daňová povinnost na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 1998 v nesprávné výši (958.300,- Kč), když správce daně neuznal nárok na odečet daňové ztráty ve výši 2,738.000,- Kč, uplatněné v opravném daňovém přiznání za rok 1998. Tato částka je částí daňové ztráty ve výši 3,609.997,- Kč, kterou stěžovatelka vykázala v dodatečném daňovém přiznání za rok 1997 v důsledku dodatečného vytvoření opravné položky k pohledávce 5,500.000,- Kč za dlužníkem v konkurzním řízení.
Za tohoto stavu, kdy Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) a kdy stěžovatelka řádně neprokázala nárok na vyměření daňové ztráty za rok 1997, aniž jsou splněny podmínky ustanovení §34 odst. 1 zákona o daních z příjmů pro její odečet v roce 1998 a s přihlédnutím k tomu, že správní orgán II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (§50 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, v platném znění) podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelčina odvolání, nelze dospět k závěru, že správní orgány, při vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 1998 stěžovatelky, postupovaly v rozporu se zákonem, nebo že by svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatelka dovolávala.
Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu, jímž byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta (§250j odst. 1 o. s. ř.); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud, v mezích zákonem stanovených, zákonnost napadených správních rozhodnutí, a také on své rozhodovací důvody v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil (§157 odst. 2 o. s. ř.), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Obdobně neobstojí stěžovatelčino tvrzení stran výkladu §24 odst. 2 písm. i) zákona
o daních z příjmů, týkající se úpravy základu daně z příjmů právnických osob, tj. výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve zdaňovacím období 1997 a ustanovení §3, §8 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění zákona č. 211/1997 Sb., platného od 3. 9. 1997, kdy je podmínkou prokazatelnost způsobu tvorby a výše opravných položek. Nutnou podmínkou existence opravné položky je i to, aby byla zahrnuta do účetní závěrky a ověřena inventarizací (§29 odst. 1, 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění).
Podala-li stěžovatelka dodatečné daňové přiznání k daňové povinnosti za rok 1997 až 30. 6. 1999, nemohlo být o opravné položce k pohledávce 5,500.000,- Kč účtováno v účetním období roku 1997. Stěžovatelka uvedla důvod pro podání dodatečného daňového přiznání za rok 1997 skutečnost, že důvod byl zjištěn až dne 15. 6. 1999 i přes to, že pohledávku ve výši 5,590.269,- Kč nabyla smlouvou o postoupení pohledávky s J. R. dne
4. 11. 1997 za sjednanou částku 5,500.000,- Kč. Je tedy nutné vycházet ze skutečnosti, že v roce 1997 stěžovatelce na dani z příjmů nevznikla (a nebyla vyměřena) daňová ztráta
§38n zákona o daních z příjmů, a proto nejsou splněny podmínky ustanovení §34 odst. 1 zákona o daních z příjmů pro její odečet v roce 1998; postup správce daně tak byl zcela ve shodě se zákonem a důsledně vzato také v souladu s ústavním pořádkem republiky.
Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. května 2002