ECLI:CZ:US:2002:3.US.189.02
sp. zn. III. ÚS 189/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. W. G., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze, č.j. 28 Co 2/2002-234, ze dne 15. 1. 2002, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Rakovníku, č.j. 2 C 133/93-226, ze dne 11. 12. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 27. 3. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2002. Návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Praze, č.j. 28 Co 2/2002-234, ze dne 15. 1. 2002, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Rakovníku, č.j. 2 C 133/93-226, ze dne 11. 12. 2001, kterým byl zamítnut návrh na vrácení soudních poplatků ve výši 4.264,- Kč a vyhověno návrhu na vrácení soudních poplatků ve výši 2.132,- Kč. Napadenými usneseními bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 4 a 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 2 C 133/93, vedený u Okresního soudu v Rakovníku. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uplatnil restituční nárok podle §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), protože předmětné nemovitosti byly vydány povinnou osobou jiným osobám. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení byla uzavřena mimosoudní dohoda mezi účastníky, vzal stěžovatel v souladu s uzavřenou dohodou svůj návrh zpět a Okresní soud usnesením, č.j. 2 C 133/93-209, ze dne 26. 9. 2001, řízení zastavil.
K předmětu ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti: Stěžovatel spolu s podanou žalobou požádal o osvobození od soudních poplatků, o němž bylo rozhodnuto usnesením, č.j. 2 C 133/93-20, ze dne 23. 9. 1993 tak, že žádost byla zamítnuta. Stěžovatel uhradil soudní poplatek ve výši 2.132,- Kč dne 30. 9. 1993. Dále bylo zjištěno, že stěžovatel podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku, č.j. 2 C 133/93-33, ze dne 2. 12. 1993, usnesením č.j. 2 C 133/93-56, ze dne 9. 2. 1996, byl vyzván k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 2.132,- Kč, poplatek byl uhrazen.
Dne 18. 11. 1999 podal stěžovatel druhé odvolání, a to proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku, č.j. 2 C 133/93-161, ze dne 13. 10. 1999, a přestože soudní poplatek k druhého odvolání vyměřen nebyl, stěžovatel jej uhradil ve výši 2.132,- Kč.
Okresní soud v Rakovníku po zastavení řízení výše uvedeným usnesením rozhodoval o návrhu stěžovatele na vrácení soudních poplatků, a to usnesením, č.j. 2 C 133/93-226, ze dne 11. 12. 2001. V této věci rozhodl tak, že návrh na vrácení soudních poplatků ve výši 4.264,- Kč se zamítá, stěžovateli se vrací soudní poplatek ve výši 2.132,- Kč. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že soudní poplatek ze žaloby a tzv. prvního odvolání proti rozsudku soudu I. stupně se nevrací, protože v předmětné věci se jednalo o žalobu mezi dvěma fyzickými osobami o vydání nemovitosti podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, meritorně pak bylo rozhodnutí opřeno o §451 odst. 1 občanského zákoníku. Na danou věc nebylo možno aplikovat ustanovení §21a zákona o půdě ani žádné ustanovení §11 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. K odvolání stěžovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Praze, který usnesením, č.j. 28 Co 2/2002-234, ze dne 15. 1. 2002, potvrdil usnesení soudu I. stupně. V odůvodnění pak uvedl, že restituční nárok byl uplatněn podle §13 odst. 2 zákona o půdě. Podle ustanovení §21a odst. 2 zákona o půdě je osvobozena od soudních poplatků oprávněná osoba, která se domáhá svého nároku vůči povinné osobě a dále oprávněná osoba, která uplatňuje svůj nárok podle §8 citovaného zákona. Dále odvolací soud uvedl, že podle jeho názoru nelze ustanovení §21a zákona o půdě vztáhnout na stěžovatele, protože se nedomáhá svého práva vůči povinné osobě, nýbrž jen proti tomu, komu byly nemovitosti povinnou osobou již vydány.
Stěžovatel ústavní stížností napadl obě usnesení obecných soudů, týkající se vrácení soudních poplatků a vytýká jim, že soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý soudní proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), protože nesprávně použily platné právo. Tímto postupem došlo také k porušení čl. 4 a 90 Ústavy ČR. Porušení uvedeného ustanovení odůvodnil stěžovatel tím, že ho nelze "trestat" odnětím práva na vrácení soudního poplatku, když jeho nárok je oprávněný a žaloba byla podána po právu, jestliže se dohodl s odpůrcem v rámci ekonomie řízení na uzavření mimosoudní dohody v intencích očekávaného meritorního rozhodnutí. Dále uvedl, že je oprávněnou osobou podle §4 zákona o půdě a tedy v souladu s ustanovením §21a citovaného zákona je osvobozen od soudních poplatků. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud obě napadená usnesení zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Praze jako účastník řízení. Ve svém stručném vyjádření se plně odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je posouzení právního názoru obecných soudů při aplikaci ustanovení §21a zákona o půdě a posouzení, zda tímto právním názorem a jeho realizací bylo dotčeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud samozřejmě považuje i otázku rozhodování o soudních poplatcích a celkových nákladech řízení za nedílnou součást základního práva na spravedlivý proces. V předmětné věci se však Ústavní soud přiklonil k právnímu názoru obecných soudů a k věci jen připomíná, že ustanovení §21a odst. 2 zákona o půdě má kogentní charakter a nelze pod toto ustanovení podřazovat další případy osvobození od soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že uvedené ustanovení nedopadá na předmětnou věc, je nezbytné postupovat podle obecné úpravy zákona č. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, což také obecné soudy učinily. Ústavní soud na základě posouzení věci dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v mezích daných zákonem při stanovení soudního poplatku, a proto nedošlo k porušení uvedených ustanovení Listiny a Ústavy ČR.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 3. října 2002
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu