ECLI:CZ:US:2002:3.US.191.02
sp. zn. III. ÚS 191/02
Usnesení
III. ÚS 191/02
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové, ve věci navrhovatele J. G., zastoupeného JUDr. V. N., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. února 2002, sp. zn. 12 Co 21/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel ústavní stížnost, směřující proti výše označenému rozsudku, odůvodnil tím, že se rozhodnutími soudů obou stupňů cítí dotčen v právu, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že se domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného k převodu označených pozemků, které měly být poskytnuty jako pozemky náhradní za ty, jež měly být vydány dle zákona o půdě. Poukázal na průběh předmětných jednání o vydání pozemků, na liknavost na straně povinného i na postup obce O., která vypracovala územní plán tak, že to možnost vydání pozemků ovlivnilo, i když vyslovil přesvědčení, že na požadované pozemky měl a má přednostní nárok, jak se také u soudu dovolával.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Okresního soudu v Tachově sp. zn. 3 C 61/2001 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. února 2002 zásah do práva, kterého se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Stěžovateli, jako oprávněné osobě dle zák. č. 229/1991 Sb., nebyly vydány všechny pozemkové parcely a ani ty, které požadoval jako náhradní pozemky, když některé z požadovaných náhradních pozemků byly, dle schváleného územního plánu, určeny k zástavbě rodinnými domky. Soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatele a soud II. stupně jeho rozhodnutí potvrdil, když bylo zjištěno, že stěžovatel neprokázal existenci takové smlouvy o převodu pozemků, na jejímž základě by se mohl domáhat splnění konkrétní povinnosti či projevu určité vůle k uzavření smlouvy, a důvodně dovodil, že se proto nemůže ani domáhat
nahrazení projevu této vůle k uzavření smlouvy o převodu označeného pozemku výrokem soudu. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání, tj. těmi, které se týkaly možnosti uplatnění nároků na vydání konkrétního pozemku jako pozemku náhradního, a které se týkaly žaloby o určení přednostního práva na jejich vydání, jestliže tyto pozemky byly již po vypracování a schválení územního plánu převedeny na obec. Na vyčerpávající odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů lze v dalším odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2002