ECLI:CZ:US:2002:3.US.192.02
sp. zn. III. ÚS 192/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele ing. A. K., zastoupeného JUDr. V. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2002, čj. 29 Odo 581/2001-527, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2001, čj. 22 Co 645/2001-500 a s rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 1. 2001, čj. 2 C46/99-477, takto:
Návrh se o d m í á .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 26. 3. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2002, čj. 29 Odo 581/2001-527, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2001, čj. 22 Co 645/2001-500 a s rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 1. 2001, čj. 2 C46/99-477. Navrhovatel tvrdil, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva daná čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení uvedených základních práv mělo dojít nesprávnou interpretací zákona č. 30/2000 Sb. a nesprávným hodnocením provedených důkazů.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp.zn. 2 C 46/99 a z něj zjistil, že dne 22. 4. 1996 podal navrhovatel žalobu na Město Třeboň o zaplacení faktury za provedení inženýrsko investorské činnosti na stavební akci Plynová výtopna B. T. na částku 531.657,- Kč. Částka byla později změněna na 332.466,- Kč. Okresní soud v Jindřichově Hradci dne 30. 1. 2001 rozsudkem, čj. 2 C 46/99-477, žalobu zamítl. Vycházel přitom ze znaleckých posudků a revizního znaleckého posudku, ze kterých vyplynulo, že poskytnutá odměna odpovídala provedeným pracím. Navrhovatel napadl rozsudek odvoláním, v němž namítal nesprávné hodnocení některých důkazů. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 19. 4. 2001 rozsudkem, čj. 22 Co 645/2001-500, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně postupoval podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.").
Rozsudek krajského soudu napadl navrhovatel dovoláním, v něž opět namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. 1. 2002, čj. 29 Odo 581/2001-527, dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písmeno c) o.s.ř.
Všechna výše uvedená rozhodnutí napadl poté navrhovatel ústavní stížností, v níž opakovaně polemizoval se závěry znaleckých posudků a soudům vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů. Navrhoval, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Pokud jde o návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2002, čj. 29 Odo 581/2001-527, Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatel namítá, že postupem soudů (a tedy i Nejvyššího soudu) bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ve vztahu k Nejvyššímu soudu však nepřednesl v tomto směru jediný ústavě právní argument. Uvádí pouze, že byl soudem II. stupně nesprávně poučen o možnosti dovolání, čímž byl uveden v omyl a ve svém důsledku má být proto rozhodnutí o dovolání zmatečné. Ústavní soud však nic podobného ve spisovém materiálu neshledal.
Poučovací část rozsudku má obsahovat (§157 odst. 1 o.s.ř.) u rozsudku odvolacího soudu konkrétní poučení o tom, zda je či není dovolání přípustné, popř. že je přípustné za určitých předpokladů, a v případě přípustnosti dovolání nebo jeho přípustnosti za určitých předpokladů též poučení o dovolací lhůtě, o tom, u kterého soudu se dovolání podává, popř. o předpokladech, za nichž může být dovolání přípustné.
Dovolání je podle §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle předchozího případu a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jedině o tento případ dovolání se mohlo jednat i v souzené věci. Podle právem §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným Ze spisového materiálu vyplývá, že v souzené věci se nejednalo o otázku zásadního právního významu, když i navrhovatel sám soudům vytýkal výhradně nesprávné hodnocení důkazů.
Poučení dané k napadenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích je podle názoru Ústavního soudu zcela v intencích §157 odst. 1 o.s.ř. a §237 odst. 1 písmeno c) o.s.ř. Uvádí se v něm, že dovolání je přípustné za určitých předpokladů, které konkretizuje v souladu s ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Takovým poučením nemohl být navrhovatel nikterak uveden v omyl, konec konců dovolání také řádně podal. Jestliže následně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam a proto je odmítl, rovněž postupoval v souladu s cit. ustanovením o.s.ř. a tedy ústavně konformním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2002, čj. 29 Odo 581/2001-527, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Za uvedených okolností je nutné uvést, že pokud jde o návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2001, čj. 22 Co 645/2001-500 (a ním spojený rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci, č.j. 2 C 46/99-477) podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2001, čj. 22 Co 645/2001-500, jako rozsudek odvolacího soudu, byl navrhovateli doručen dne 28. 5. 2001. ústavní stížnost byla podána poštovní přepravě dne 26. 3. 2002, tedy zjevně po lhůtě zákonem stanovené.
Zde je třeba podotknout, že navrhovatel sám je si vědom této skutečnosti a proto požaduje, aby Ústavní soud prominul pozdní podání návrhu. Ust. §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), však prominutí zmeškání uvedené lhůty neumožňuje.
Na základě výše uvedené skutečnosti proto Ústavní soud návrh směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2001, čj. 22 Co 645/2001-500, podle §43 odst. 1 písmeno b) odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2002
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu