ECLI:CZ:US:2002:3.US.196.02
sp. zn. III. ÚS 196/02
Usnesení
III. ÚS 196/02
Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S., a. s., zastoupené J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. ledna 2002, čj. 30 Ca 62/2001, rozhodnutím Celního ředitelství v Hradci Králové ze dne 18. ledna 2001, čj. 14215/00-01, a ze dne 19. ledna 2001, čj. 14211/00-01,14212/00-01, 14214/00-01, 14216/00-01, a rozhodnutím Celního úřadu v Náchodě ze dne 15. listopadu 2000, čj. TR-00/64/0101/0-2, TR 00/64/0101/0, TR 00/64/0101/0-4, TR-00/64/0101/0-3, TR-00/64/0101/0-1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své správní věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. ledna 2002
[30 Ca 62/2001-19 (ke společnému řízení byly spojeny věci vedené pod čj. 30 Ca 62/2001-19,
30 Ca 63/2001-12, 30 Ca 64/2001-12, 30 Ca 65/2001-12, 30 Ca 66/2001-12)], kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství v Hradci Králové ze dne
18. ledna 2001 (14215/00-01) a ze dne 19. ledna 2001 (14211/00-01, 14212/00-01,
14214/00-01, 14216/00-01), jimiž byla snížena pokuta uložená za celní delikty podle ustanovení §298 celního zákona č. 13/1993 Sb., v platném znění (dále jen celní zákon), a důvody prvostupňových rozhodnutí ponechal v původním znění [rozhodnutí Celního úřadu v Náchodě ze dne 15. listopadu 2000 (TR-00/64/0101/0, TR-00/64/0101/0-1,
TR-00/64/0101/0-2, TR-00/64/0101/0-03, TR-00/64/0101/0-4)] a tvrdila, že svým rozhodnutím obecný soud porušil stěžovatelčino "právo na spravedlivý proces"; podle odůvodnění ústavní stížnosti, zaměřeného výlučně na otázky obecného (celního) práva, k porušení "práva na spravedlivý proces" došlo tím, že obecný soud - stručně shrnuto - zamítl stěžovatelčinu žalobu na přezkum zákonnosti správního rozhodnutí, aniž by přitom přihlédl k námitce stěžovatelky, a že ona sama všechny údaje v jednotné celní deklaraci (dále jen JCD) uvedla úplně, správně a pravdivě a nedopustila se deliktního jednání. Pokud došlo v celním řízení k pochybení, resp. k protiprávnímu jednání, mohlo dojít pouze ke zjištění, že celní úřad, na základě správných a úplných dokladů předložených stěžovatelkou, chybně zařadil zboží do podpoložky celního sazebníku, a proto odpovědnost za jednání orgánů státní moci nemůže být přičítána k její tíži.
Aniž by své výhrady vůči stanovenému postupu (ústavně souladnému řízení ve smyslu čl. 36 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) blíže rozvedla či zdůvodnila, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu a spolu s ním též jemu předcházející rozhodnutí správních orgánů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odvolací soud, rozhodující o žalobě stěžovatelky v režimu správního soudnictví
(§244 odst. 1 občanského soudního řádu), v intencích žalobních tvrzení, ostatně obsahově zcela shodných s odůvodněním ústavní stížnosti, takto napadená předcházející správní rozhodnutí přezkoumal a v podrobně vyložených rozhodovacích důvodech (odůvodnění svého rozhodnutí) vyložil, proč stěžovatelčině žalobě pod rozhodujícími kritérii celního zákona nelze vyhovět, a to i s přihlédnutím k námitce, kterou stěžovatelka v průběhu řízení vznesla, a odkázal na skutkový stav (jenž nikterak nezpochybňovala), že stěžovatelka jako celní deklarant v JCD v odst. 31 uvedla nesprávný údaj o označení dováženého zboží, z čehož pak vyplynulo chybné jeho zařazení; tím se stěžovatelka dopustila celního deliktu dle ust. §298 odst. 1 celního zákona a ohrozila tak zájem společnosti způsobem uvedeným v ust. §293 celního zákona (dále odkazujeme na napadené rozhodnutí obecného soudu).
Rozhodnutí obecného soudu - jeho odůvodnění - je zcela ve shodě se zákonem (§157 odst. 2 o. s. ř.) a nelze mu ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout, a proto ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, dle níž je věcný přezkum či legalita rozhodnutí orgánů veřejné moci z pravomoci Ústavního soudu vyloučen (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. května 2002