ECLI:CZ:US:2002:3.US.199.02
sp. zn. III. ÚS 199/02
Usnesení
III. ÚS 199/02
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. M., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. ledna 2002, čj. 10 Ca 96/1999-38, rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 21. ledna 1999, čj. 3659/110/1998, 378/110/1999, 379/110/1999 a 380/110/1999, a rozhodnutím Finančního úřadu v Písku ze dne 16. dubna 1998, čj. 34212/98/097910, 34245/98/097910, 34272/98/997910 a 34351/98/097910, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. ledna 2002 (10 Ca 96/1999-38), rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 21. ledna 1999 (3659/110/1998, 378/110/1999, 379/110/1999 a 380/110/1999) a rozhodnutí Finančního úřadu v Písku ze dne 16. dubna 1998 (34212/98/097910, 34245/98/097910, 34272/98/997910 a 34351/98/097910) a ve své daňové věci tvrdil, že "rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo porušena jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), když současně bylo zasaženo do jeho práva na osobní ochranu (čl. 10 Listiny základních práv a svobod)".
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. ledna 2002
(10 Ca 96/1999-38) byla zamítnuta žaloba stěžovatele směřující proti:
* rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 21. ledna 1999 (3659/110/1998), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Písku ze dne 16. dubna 1998 (34212/98/097910), kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1993 ve výši 15.155,- Kč,
* rozhodnutí téhož finančního ředitelství ze dne 21. ledna 1999 (378/110/1999), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí zmíněného finančního úřadu ze dne 16. dubna 1998 (34245/98/097910), kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1994 ve výši 62.028,- Kč,
* rozhodnutí téhož finančního ředitelství ze dne 21. ledna 1999 (379/110/1999), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí zmíněného finančního úřadu ze dne
16. dubna 1998 (34272/98/997910), kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1995 ve výši 39.684,- Kč,
* rozhodnutí téhož finančního ředitelství ze dne 21. ledna 1999 (380/110/1999), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí zmíněného finančního úřadu ze dne
16. dubna 1998 (34351/98/097910), kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1996 ve výši 86.110,- Kč.
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (10 Ca 96/1999-38) vyplývá, že správce daně stěžovateli po provedené daňové kontrole dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob za roky 1993 až 1996 z podnikání v oboru daňového poradenství ve shora uvedených částkách; stěžovatelem předloženou evidenci nepovažoval za věrohodnou, protože nebyla v souladu s jeho vklady u peněžních ústavů. Stěžovatel k výzvě správce daně předložil přehledy příjmů k úhradě sociálního a zdravotního pojištění a současně správci daně sdělil, že na příjmy za provedené služby vystavoval příjmové pokladní doklady a faktury a že vedl další evidenci, kterou neměl okamžitě k dispozici. Na základě tohoto sdělení požadoval správce daně předložení této evidence, resp. jednotlivých příjmových pokladních dokladů nebo faktur vystavených při úhradě za poskytované služby, a výpisů z běžných účtů (a to i v jejich kopiích), aby mohla být prověřena správnost příjmů stěžovatele. K předložení těchto dokladů byl stěžovatel několikrát vyzván, ovšem nikdy je nepředložil. Argumentoval tím, že originály předal, kopie dokladů má vedeny ve zvláštní evidenci, kterou nemá k dispozici a částky podléhající dani z příjmů, které mu byly připsány na účet, jsou v této evidenci. Nadto se dovolával mlčenlivosti vůči klientům podle zák. č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky. Správce daně proto přistoupil po opakovaných marných výzvách na předložení předmětné evidence stěžovatelem ke stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek, tedy postupem podle §31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků).
Ve své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel brojil proti procesně vadnému postupu správce daně. Stěžovatel napadl obsah výzev správce daně, když tvrdil, že byl vyzýván k předložení dokladů, které neměl povinnost vést (nebyl účetní jednotkou) a příjmové pokladní doklady přešly recipročně k pohybu finanční hotovosti do držení klientů stěžovatele. V této souvislosti poukázal na to, že vede pouze evidenci svých příjmů, když výdaje uplatňuje stanoveným procentem z příjmů, a že své příjmy může prokázat pouze ve výši uvedené v daňovém přiznání. Nadto stěžovatel tvrdil, že neexistují důkazy o tom, že by jím vedená a předložená evidence byla nevěrohodná, neúplná, nesprávná či neprůkazná. Stěžovatel proto zpochybňuje zákonnost rozhodnutí správce daně. Závěrem poukázal na to, že obecný soud pochybil i stran posouzení zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti, která je daňovému poradci uložena ust. §6 odst. 8 zák. č. 523/1992 Sb. V této souvislosti poukázal i na obdobnou povinnost stanovenou §21 odst. 5 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o advokacii), advokátům. Posléze stěžovatel upozornil na to, že vydaná rozhodnutí jsou absolutně neplatná, neboť neobsahují uvedení právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno (§32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků).
Stěžovatel z těchto důvodů navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a Finančního úřadu v Písku, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že správce daně získal v průběhu daňové kontroly pochybnosti o výši skutečných příjmů stěžovatele z jeho podnikatelské činnosti (poskytování daňového poradenství), a to na základě toho, že jím přiznané příjmy neodpovídaly vkladům na jeho sporožirovém účtu; proto byly správcem daně činěny úkony k objasnění výše jeho zdanitelných příjmů. Stěžovatel byl opakovaně vyzýván k předložení pokladních příjmových dokladů a faktur, které svým klientům vystavoval, když sám existenci této evidence nepopřel. Stěžovatel pak svým procesním postupem znemožnil správci daně stanovit daň dokazováním, když (a to sám nikterak nepopírá) na výzvy správce daně k průkazu svých příjmů přiměřeně nereagoval. Procesní podmínky pro stanovení daně za pomocí pomůcek byly tedy splněny (§31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků).
Krajský soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že daňový subjekt, který uplatňuje výdaje procentem z příjmů, je podle §39 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků vždy povinen vést evidenci hmotného a nehmotného majetku, který lze odepisovat. Podle §31 odst. 9 tohoto zákona je důkazní břemeno na stěžovateli. Proto nemůže být v rozporu s platnou úpravou postup správce daně, který požaduje po daňovém subjektu doložit to, co je nezbytné k naplnění cíle daňového řízení, či to, o čem mu vznikly v průběhu daňové kontroly pochybnosti. Argumentaci stěžovatele, že nebyl povinen vystavovat a archivovat doklady, obecný soud s poukazem na §31 odst. 9, §31 odst. 4 a §39 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků odmítl. Nadto podle ust. §7 odst. 10 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o daních z příjmů), je poplatník, který uplatňuje paušální částkou své výdaje, povinen vždy vést záznamy o příjmech a evidenci pohledávek vzniklých v souvislosti s podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činností. Pokud byl stěžovatel vyzýván k doložení konkrétních dokladů vystavených při úhradě za poskytnuté služby a na tyto reagoval tak, že je předložit nemůže, jsa vázán mlčenlivostí, pak neunesl důkazní břemeno a znemožnil tím správci daně provést v potřebném rozsahu dokazování.
Obecný soud uzavřel, že v předložení dokladů nebránila ani povinnost mlčenlivosti, která je vázána na poskytování informací, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem daňového poradenství (§6 odst. 8 zák. č. 523/1998 Sb.), zatímco stěžovatel byl vyzýván k průkazu svých příjmů jako daňový subjekt a nikoli ke sdělení skutečností, které se dozvěděl v rámci poskytování daňového poradenství. Odkaz stěžovatele na zákon o advokacii obecný soud odmítl, neboť stěžovatel nebyl advokátem.
Za situace, jak je shrnuta, je zřejmé, že Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého rozhodnutí, na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci, v souladu s ústavní zásadou soudcovské nezávislosti (čl. 81, 82 Ústavy ČR), zaujal právní názor, který má v těchto skutkových zjištěních oporu, a současně se vypořádal zákonem stanoveným způsobem se všemi tvrzeními stěžovatele, jež byly vzneseny v jeho správní žalobě shodně jako v ústavní stížnosti. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), na němž výlučně může být založena ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů, nelze obecnému soudu cokoliv vytknout. Ústavní soud není totiž další instancí obecných soudů, a již proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecného soudu (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), čehož se dle povahy vývodů ústavní stížnosti domáhal stěžovatel.
Zaujetím pouhého odlišného právního názoru nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. nález ve věci
III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které v dané věci shledány nebyly a stěžovatel je ostatně ani netvrdil. K porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) proto nedošlo.
Obdobně nedůvodné je jeho tvrzení, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní ochranu (čl. 10 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel měl zřejmě na mysli odst. 2 čl. 10 Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje právo každého před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Podle uvedeného odstavce se lze domáhat ochrany v případech, kdy není zákonem stanovena povinnost něco zpřístupnit. Ochranu soukromí však nelze zaměňovat s povinností prokázat výši svých skutečných příjmů pro daňové účely, která je zákonem stanovena (viz shora zmíněná ustanovení zákona o správě daní a poplatků a zákona o daních z příjmů).
Rovněž tak nebylo shledáno důvodným tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadené dodatečné platební výměry neobsahují právní předpisy, dle nichž bylo rozhodováno. Příkladmo lze uvést, že v dodatečném platebním výměru (34351/98/097910) je uveden jak odkaz na hmotněprávní předpis (zákon o daních z příjmů), tak i na procesní předpis (§46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků).
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že správce daně postupoval při stanovení daně za pomoci pomůcek v souladu s příslušnými procesními ustanoveními zákona o správě daní a poplatků a že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo. Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jednak povahou jejich vývodů, jednak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. května 2002