ECLI:CZ:US:2002:3.US.214.02
sp. zn. III. ÚS 214/02
Usnesení
III. ÚS 214/02
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele města L., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. ledna 2002, čj. 16 Ca 271/01-22, rozhodnutí Rozhodčího orgánu Hornické zaměstnanecké zdravotní pojišťovny v likvidaci ze dne 27. června 2001, čj. RO HZZP 2001/78, a platebnímu výměru Hornické zaměstnanecké zdravotní pojišťovny v likvidaci ze dne 12. prosince 2000, čj. 71-0432/00/432, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek, po odstranění vady v plné moci, na základě výzvy Ústavního soudu, ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1
písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. ledna 2002 (16 Ca 271/01-22) a jemu předcházející správní rozhodnutí (rozhodnutí Rozhodčího orgánu Hornické zaměstnanecké zdravotní pojišťovny v likvidaci ze dne 27. června 2001 - RO HZZP 2001/78 a platební Hornické zaměstnanecké zdravotní pojišťovny v likvidaci ze dne 12. prosince 2000 - 71-0432/00/432) a tvrdil, že tato rozhodnutí zasahují do jeho ústavně zaručených práv (svobod) obsažených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR; jejich porušení odůvodnil tak, že rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 26. 2. 1996 (OSO 701/01) bylo rozhodnuto o zrušení Hornické zaměstnanecké zdravotní pojišťovny s likvidací, kterým podle názoru stěžovatele bylo této pojišťovně odejmuto i oprávnění rozhodovat ve správním řízení. Likvidátorovi zdravotní pojišťovny nesvědčilo vykonávat jakékoli vrchnostenské oprávnění, rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob ve správním řízení a tedy nemohl vydat ústavní stížností napadená správní rozhodnutí. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, kterým se rozhodnutí Hornické zaměstnanecké zdravotní pojišťovny v likvidaci (dále jen HZZP) a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jak jsou vpředu označena, ruší.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Platebním výměrem HZZP ze dne 12. 12. 2000 (71-0432/00/432) byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit podle §18 odst. 1 zák. č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, penále ve výši 4.126,- Kč z dlužného zdravotního pojištění za období
od 11. 11. 1994 do 6. 10. 1995. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Rozhodčího orgánu HZZP ze dne 27. 6. 2001 (RO HZZP 2001/78) zamítnuto; odvolací orgán se neztotožnil s názorem stěžovatele, že odejmutím povolení k provádění se pojištění zaniká oprávnění vymáhat dlužné penále a dále se s tímto jeho tvrzením v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vypořádal (§47 odst. 3 správního řádu).
Posledně označené rozhodnutí správního orgánu napadl stěžovatel správní žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (16 Ca 271/01-22) zamítnuta. Obecný soud se v odůvodnění svého rozhodnutí procesně předepsaným způsobem vypořádal se všemi tvrzeními stěžovatele (§157 odst. 2 o. s. ř.), když zdůraznil, že k vydání zmíněného platebního výměru byl likvidátor oprávněn, neboť může činit veřejnoprávní úkony směřující k výběru pojistného či penále z tohoto pojištění. Uvedené oprávnění naproti tomu nepřísluší správci konkurzní podstaty, který vykonává oprávnění majetkoprávní povahy v oblasti práva soukromého. Likvidátor proto ani nepřekročil z hlediska ust. §13a zák. č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, svou pravomoc.
Pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze proto Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který posuzoval z hlediska zákonnosti správní žalobou napadená rozhodnutí HZZP, cokoli vytknout. Stěžovatel přehlíží, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5,
Praha 1995), když jeho zásah do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je vázán na splnění jistých zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 199), které v dané věci nebyly shledány a ostatně nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Zaujetím jiného (stěžovateli nepříznivého) právního názoru nemohlo samo o sobě dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv (svobod).
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jednak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, jednak povahou vývodů ústavní stížnosti. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. května 2002