ECLI:CZ:US:2002:3.US.22.02
sp. zn. III. ÚS 22/02
Usnesení
III. ÚS 22/02
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2001, sp. zn. 29 Ca 333/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2001 (29 Ca 333/2000-47), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 10. 2. 2000 (OÚSŘ U 00/05072/Z,Mak/Wi), jakož i jemu předcházející rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Vinohrady, odboru finančního a výstavby, ze dne 13. 12. 1999 (Výst. 4670/99), proti územnímu rozhodnutí č. 350 o umístění stavby označené jako "přípojka NN, vodovodní přípojka, splašková kanalizace, středotlaký plynovod, napojení VO a příjezdová komunikace k lokalitě "Vilová čtvrť Brno - Vinohrady".
Stěžovatel tvrdil, že nesprávnost rozhodnutí obecného soudu spočívá v okolnosti, že obecný soud nepostupoval řádně podle zákona a nevzal v úvahu tu skutečnost, že vůči dotčenému pozemku uplatnil restituční nárok podle zák. čís. 229/1991 Sb., v němž až dosud nebylo pravomocně rozhodnuto; proto dle jeho názoru není možné ve správním řízení vydat územní rozhodnutí, neboť jeho obsahem je umístění stavby na tomto pozemku. Stěžovatel dále tvrdil - stručně shrnuto - že všechna rozhodnutí orgánů státní moci v této věci vydaná jsou zatížena nesprávným právním posouzením, spočívajícím v nesprávném výkladu pojmu "liniová stavba". Správní orgán dospěl neodůvodněně k závěru, že v tomto případě se
o takovou stavbu jedná a nesprávně účastníkům řízení oznámil své rozhodnutí formou veřejné vyhlášky, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné (kvantitativní) podmínky.
Stěžovatel s (blíže neodůvodněným) odkazem na čl. 36 Listiny základních práv a svobod navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z tvrzení stěžovatele (z odůvodnění jeho ústavní stížnosti) je zřejmé, že stěžovatel svými námitkami míří vůči věcné správnosti či legalitě rozhodnutí správních orgánů a stejně tak i vůči rozhodnutí obecného soudu, který jeho žalobu zamítl (§250j odst. 1 o. s. ř.). Obecný soud v režimu správního soudnictví posoudil, v mezích zákonem stanovených, zákonnost napadených správních rozhodnutí, a to v tom rozsahu, jak bylo žalobou napadeno (§249 odst. 2 o.s.ř.), a s tvrzeními stěžovatele uplatněnými před obecným soudem se vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Obecný soud své rozhodovací důvody podrobně v odůvodnění svého rozsudku vyložil (§157 odst. 2 o. s. ř.), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zcela přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž takový přezkum, o jaký usiluje (přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecného soudu a orgánu státní správy ), do pravomoci Ústavního soudu zásadně nespadá (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), leč by pro ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu byly dány zvláštní podmínky, jejichž existence však zjištěna nebyla a nebyla ostatně ani konkrétním způsobem stěžovatelem tvrzena.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. dubna 2002