ECLI:CZ:US:2002:3.US.235.02
sp. zn. III. ÚS 235/02
Usnesení
III. ÚS 235/02
Ústavní soud rozhodl dne 4. července 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T., s. r. o., zastoupené JUDr. B. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2002, sp. zn. 1 Ko 431/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem
[§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2002 (1 Ko 431/2001-88) a tvrdila, že jím, stejně jako jemu předcházejícím usnesením (Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2001 -
92 K 61/00-63), bylo porušeno její ústavně zaručené "právo na spravedlivý proces" (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), které "garantuje právo každého domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a navrhnout účastníkovi důkazy, jejichž provedení pro zjištění svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal, což v jejím případě splněno nebylo".
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka - stručně shrnuto - vedla polemiku s rozhodovacími důvody obecných soudů; brojila proti postupu správkyně konkursní podstaty, která rozhodla podle §15 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o konkursu a vyrovnání), o neúčinnosti kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a úpadcem, a podle §14 odst. 2 tohoto zákona od smlouvy odstoupila, a proti nesprávnému účetnímu ocenění majetku úpadce. Poukazujíc na to, že obecné soudy se jí předloženými důkazy nezabývaly a že stranou pozornosti odvolacího soudu zůstalo i její tvrzení vznesené v odvolání, že ve výroku rozhodnutí je u úpadce uvedeno nesprávné identifikační číslo, navrhla zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 24. července 2001 (92 K 61/00-63) zamítl návrh stěžovatelky na zproštění O. Š. funkce správkyně konkursní podstaty úpadce F., a. s. Svůj návrh stěžovatelka odůvodnila tak, že správkyně konkursní podstaty není odborně způsobilá, neboť vydala rozhodnutí, kterým prohlásila za neúčinnou kupní smlouvu o prodeji nemovitosti uzavřenou mezi úpadcem a stěžovatelkou; toto rozhodnutí postrádalo podle jejího názoru základní náležitosti. Ve svém návrhu stěžovatelka důkazní návrhy nevznesla. Správkyně konkursní podstaty považovala tento návrh za neopodstatněný, směřující k ovlivnění průběhu konkursního řízení ve prospěch stěžovatelky na úkor ostatních věřitelů. Podle jejího názoru skutečným důvodem podání návrhu je zahrnutí provozního a skladového areálu včetně pozemku do soupisu konkursní podstaty, když areál byl prodán na základě již uvedené smlouvy bývalou členkou představenstva úpadce (paní H.) stěžovatelce, ve které byla a je jmenovaná rovněž jednatelkou. Soud I. stupně neshledal v postupu správkyně konkursní podstaty pochybení a dále se vypořádal s tvrzením stěžovatelky stran sestavování soupisu konkursní podstaty.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, svým usnesením ze dne 22. února 2002 (1 Ko 431/2001-88), jímž odvoláním napadené rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Své rozhodnutí opřel o řádně zjištěný skutkový stav věci, na základě kterého zaujal právní názor, který má v těchto zjištěních oporu (§157 odst. 2 o. s. ř.), když zdůraznil, že důvodem pro zproštění správce konkursní podstaty nemůže být to, že správkyně do soupisu zahrnula nemovitosti tvořící areál, jež měl být před konkursem úpadcem prodán; nesouhlas stěžovatelky s tímto postupem může být řešen v rámci řádného excindačního řízení vyvolaného žalobou stěžovatelky (§19 zákona o konkursu a vyrovnání). Stěžovatelka pak sama v ústavní stížnosti konstatovala, že v dané věci napadala nezákonnost rozhodnutí správkyně konkursní podstaty stran předmětné smlouvy o prodeji nemovitosti. Toto své stěžejní tvrzení může uplatnit v odvolacím soudem zmíněném řízení, když meritum věci v řízení před obecnými soudy bylo jiné; spočívalo v posouzení, zda jsou splněny podmínky pro zproštění správkyně konkursní podstaty této funkce. Posouzení těchto podmínek se děje v rovině práva obecného a je proto plně v jurisdikci obecných soudů, do níž může Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), zasáhnout jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci nenastaly, a jež ostatně nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.
Tvrzení stěžovatelky, že se odvolací soud nezabýval důkazy vznesenými stěžovatelem, není důvodné již proto, že stěžovatelka, mimo své polemiky s oceněním jednotlivých položek konkursní podstaty, neuvedla, jaké důkazy či jakými jí vznesenými a neprovedenými důkazními návrhy se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly, a proto ani odkaz na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94 není případný.
Poukaz stěžovatelky, že odvolací soud se nezabýval jejím tvrzením, že ve výroku rozhodnutí soudu I. stupně bylo u úpadce uvedeno nesprávné identifikační číslo, je nedůvodný, neboť toto formální pochybení soudu I. stupně bylo zhojeno novým upřesňujícím výrokem odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze, jak je vpředu označeno, ve znění, že se zamítá návrh na zproštění O. Š. funkce správce konkursní podstaty.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky nedošlo, ústavní stížnost, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze, byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. července 2002