ECLI:CZ:US:2002:3.US.241.02
sp. zn. III. ÚS 241/02
Usnesení
III. ÚS 241/02
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. a V.B., obou zastoupených JUDr. D. D., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 12/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2002 (22 Cdo 12/2000-162) a tvrdili, že "v důsledku dosavadního rozhodování soudů, a zejména napadeného rozhodnutí, došlo k závažnému porušení jejich ústavně zaručených práv"; podle odůvodnění ústavní stížnosti, zaměřeného převážně do oblasti obecného práva, cítí se stěžovatelé zasaženi ve svém vlastnickém právu k pozemkům (v řízení před obecnými soudy blíže označeným), na nichž (a také dalších pozemcích jiných vlastníků) je vybudována skládka odpadů, tvrdí, že lukrativním provozem skládky jinými subjekty jsou ve svém vlastnickém právu výrazně omezeni, a proto, též s dalším tvrzením, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím jsou zasaženi ve svém procesním postavení, které není rovné s dalšími účastníky řízení, a s výtkou, že odvolací soud (jehož rozhodnutí však nenapadají) se "nevypořádal s jejich návrhem na doplnění dokazování (zejména ohledně účelnosti odstranění stavby skládky)", navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů dovolacího soudu, pojatých do odůvodnění jeho rozhodnutí, vyplývá, že odstranění stavby, tj. odstranění kazet naplněných odpadem (o nichž v předchozích řízeních bylo pravomocně zjištěno, že mají charakter stavby), by bylo z více důvodů neúčelné (§135c odst. 1, 2 obč. z.), přičemž nikoli zanedbatelný v daných úvahách obecných soudů je i vztah stěžovatelů k inkriminované stavbě (odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); již tvrzení samotných stěžovatelů, že posuzované pozemky, resp. charakter terénu, na němž se nacházejí, "posloužily jako dno a boky (břehy) stavby skládky"..... do níž "pak byly naváženy odpadky, jimiž se rokle postupně naplnila", zcela zřetelně nasvědčuje správnosti závěru obecných soudů, zejména je-li tento současně opřen též o výsledky znaleckého dokazování (ty stěžovatelé nenapadají), totiž že "z hlediska ochrany životního prostředí odstranění skládky", odhlédnuto od značných nákladů, které by si vyžádalo, "by bylo vysoce rizikové pro zvýšení nebezpečí výbuchu či uvolnění skládkového plynu" a též pro "usmyknutí tělesa skládky při jejím znovuodkrývání", přičemž "provoz rozsáhlé kubatury odpadů by znamenal nadměrný zápach a zvýšení nebezpečí infekce".
Za tohoto skutkového stavu právní výhrady stěžovatelů, pojaté - ostatně obsahově shodně s námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy - do odůvodnění ústavní stížnosti, ztrácejí na významu nejen proto, že k nim obecné soudy zaujaly stanovisko, které také náležitě zdůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.), ale také proto, že jim ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze přisvědčit. S přihlédnutím ke všem skutečnostem plynoucím ze skutkových zjištění obecných soudů je zřejmé, že žalobní petit stěžovatelů (jím uplatněné právo), byť vychází z práva vlastnického, je v rozporu s ústavně stanoveným jeho omezením, dle něhož nikdo nesmí svého vlastnického práva zneužívat
(čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Stěžovateli požadované odstranění velkého množství odpadů za již dříve zmíněných nákladů a zejména rizik, podle přesvědčení Ústavního soudu, znaky zneužití vlastnického práva naplňuje a v důsledku toho zcela odůvodňuje odepření jeho ochrany v tom smyslu a rozsahu, jak o ni stěžovatelé usilují.
Nejinak je tomu i stran tvrzeného porušení zásad plynoucích z rovného postavení účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod); stěžovatelé tvrdí, že jsou "ve vztahu k prvému vedlejšímu účastníkovi (tj. k městu Nové Město nad Metují) v nerovném postavení", což odůvodňují - stručně shrnuto - zájmem města na lukrativním provozu posuzované skládky, z něhož má město také majetkový prospěch; již takto zdůvodněné tvrzení nasvědčuje tomu, že stěžovatelé pojem rovnosti účastníků chápou v rozporu s jeho podstatou a významem; ústavně chráněnou rovností účastníků ve smyslu ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod rozumí se jejich procesní rovnost v řízení, tj. jejich rovnocenné postavení a rovnocenná příležitost k obraně práva v řízení posuzovaného. Ani odůvodnění ústavní stížnosti ani odůvodnění jí napadeného rozhodnutí nenasvědčuje podezření, že by v řízení před obecnými soudy byli stěžovatelé ve prospěch jiných účastníků řízení ve svých procesních právech jakkoli omezeni, a proto porušení tohoto ústavně zaručeného práva shledáno nebylo.
Další obšírně zpracované námitky (tvrzení) stěžovatelů mají již charakter jednak opakované polemiky s rozhodovacími důvody obecných soudů, jednak - a to především - výhrady vůči věcné správnosti či legalitě ústavní stížností napadeného rozhodnutí dovolacího soudu; zde však stěžovatelé přehlížejí, že takovýto přezkum je ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu z jeho pravomoci vyloučen (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), a proto také takto uplatněná tvrzení jsou z hlediska ochrany ústavnosti nerozhodná. Protože judikatura Ústavního soudu je obecně přístupná, pro odůvodnění toho rozhodnutí zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám již dříve vyloženým cokoli dodávat.
Pro důvody takto vyložené a s přihlédnutím k rozhodovacím důvodům dovolacího soudu, vůči nimž nemá Ústavní soud výhrady, a konečně též v intencích ustálené rozhodovací praxe byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou vyložených důvodů, ale - nikoli v poslední řadě - též konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. května 2002