ECLI:CZ:US:2002:3.US.244.01
sp. zn. III. ÚS 244/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B.H., zastoupené JUDr. T.S., proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 17.1.2001 č.j. 26 Co 726/99-104 a Okresního soudu Praha-západ ze dne 28.9.1999 č.j. 9 C 1482/97-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů, a to rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17.1.2001, č.j. 26 Co 726/99-104, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 28.9.1999, č.j. 9 C 1482/97-77, jimiž bylo pravomocně určeno, že vlastníkem pozemků zapsaných na LV č. 2500 pro kat. úz. Č., je vedlejší účastnice B.L. (žalobkyně v řízení před obecnými soudy). Oba rozsudky byly vydány na základě žaloby vedlejší účastnice, jíž se domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem, jež byly předmětem darování, na základě §630 občanského zákoníku, když požádala o vrácení daru. Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení namítala, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena její ústavní práva, a to zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Uvedla, že k porušení základních práv došlo nesprávným výkladem a aplikací hmotněprávních a procesněprávních předpisů, a to §630 občanského zákoníku, pokud jde o míru porušení dobrých mravů, a §132 občanského soudního řádu, to z hlediska pečlivosti vyhodnocení provedených důkazů, či jejich neprovedením, resp. pečlivým přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Řízení o ústavní stížnosti bylo usnesením Ústavního soudu ze dne 18.6.2001, č.j. III.ÚS 244/01-8 přerušeno, protože stěžovatelka současně s ústavní stížností podala dovolání. Poté, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 12.9.2001, č.j. 33 Odo 268/2001-123, dovolání odmítl, rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 15.10.2001, č.j. III. ÚS 244/01-11, o pokračování v řízení.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, sdělil, že nevyužívá svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti.
Okresní soud Praha-západ plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a sdělil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti, ač k tomu byla vyzvána, nevyjádřila.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, jakož i spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 9 C 1482/97 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří skutková problematika podmínek pro vrácení daru, jestliže se obdarovaný vůči dárci nebo členům jeho rodiny chová tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy (§630 občanského zákoníku). Stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti polemizovala s právními i skutkovými závěry obecných soudů a ústavní stížnost založila na vývodech hmotného i procesního práva, ponechala stranou ústavní aspekty posuzované věci, přestože tvrdila, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny, včetně čl. 38 odst. 2 Listiny, aniž by blíže specifikovala porušení zásady veřejnosti, rychlosti, účasti na jednání, či nemožnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům), když současně obecným soudům vytkla, že nesplnily jim ústavně uloženou povinnost poskytnout ochranu jejím právům na nedotknutelnost majetku (čl. 11 Listiny). V naznačených souvislostech je třeba připomenout, že v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu zákonný znak "stanoveného postupu" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) jako ústavní záruka ochrany ústavně zaručených práv vyjadřuje podmínky ústavně souladného řízení, jimiž je třeba rozumět především a výlučně plný respekt k zákonem stanoveným procesním podmínkám, za nichž řízení před orgány veřejné moci probíhá, a které - jako jejich součást - chrání další ústavní zásady, jimiž je řízení ovládáno (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 - Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další). Meritorní výsledek rozsouzené věci, tj. rozhodnutí samo, stejně jako další atributy soudcovského rozhodování (kupř. hodnocení důkazů - §132 občanského soudního řádu) se zpravidla z ústavního přezkumu, jako důsledek nezávislosti obecných soudů, vymykají. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů z těchto důvodů je proto dána jen tehdy, je-li jejich rozhodnutí zřejmým důsledkem ústavně nepřípustných procesních vad, nebo jsou-li dána jiná závažná pochybení, která zákonnost posuzovaného rozhodnutí zpochybňují natolik, že jimi je ovlivněna nejen jejich věcná správnost nebo legalita, které jsou jinak z přezkumu Ústavním soudem vyloučeny, ale současně také je jimi zasažena ústavnost státu (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 - Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).
Pod naznačené výjimky však věc stěžovatelky nespadá.
Odůvodnění ústavní stížnosti, ostatně zcela totožné s námitkami uplatněnými ať již v řízení odvolacím nebo dovolacím, má svůj základ v otázkách obecného práva a tedy v oblasti mimo rozhodovací pravomoc Ústavního soudu a obsahově bylo předmětem posouzení obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu. Jestliže tento soud dospěl - mimo jiné - k závěru, že v posuzovaném případě se jedná o konkrétní vztahy, chování a jednání mezi účastníky řízení, kdy těžiště sporu tkví ve zhodnocení skutkových zjištění, a z toho vyplývá, že posouzení těchto vztahů je pak závislé na okolnostech konkrétního případu, čímž naznačil roli soudů prvního a druhého stupně (tudíž neshledal ani přípustnost dovolání), je patrno, že jde o závěr, jemuž s ohledem na vyložené zásady nelze z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2002
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu