ECLI:CZ:US:2002:3.US.254.01
sp. zn. III. ÚS 254/01
Usnesení
III. US 254/01
ČESKA REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ustavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíru Jurky a soudců JUDr. Pavla Hollandera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky ing. I.A., zastoupené Mgr. V.R., směrujícím proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2001, čj. 20 Co 514/2001-351, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 9. 2000. čj. P 99/07-301, takto:
Návrh se o dmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 26. 4. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2001. čj. 20 Co 514/2001-351 {v návrhu nesprávně označený jak rozhodnutí čj. 20 Co 514/2000-351), ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 9. 2000, čj. P 99/97-301. Navrhovatelka namítala, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jejich základních práv, zejména do práva na soudní ochranu daného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na právní pomoc daného čl. 37 odst. 2 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení daného čl. 37 odst. 3 Listiny, napadenými rozsudky obecných soudů měl být dále porušen princip, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, stanovený čl. 38 odst. 1 Listiny, konečně mělo být napadenými rozsudky zasaženo do práva navrhovalelčiných nezletilých dětí na to, aby jejich názorům byla věnována patřičná pozornost (čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte uveřejněné pod č. 104/1991 Sb.- dále jen "Úmluva") a právo dělí byl vyslyšen v každém soudním řízení, které se jich dotýká, dané čl. 12 odst. 2 Úmluvy.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1. sp. zn. P 99/97 a z něj zjistil, že dne 15. 4. 1996 bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10. čj. 15 C 7/96, rozvedeno manželství ing. I.A. {ústavní stěžovatelka) a ing. P.A. Soud zároveň schválil dohodu rodičů ohledně jejich nezletilých dětí M.A. a B.A., podle které se děti pro dobu po rozvodu svěřují do výchovy matky. Dále soud rozhodl, že otec je oprávněn se stýkat s dětmi v dobu, kterou soud v rozsudku přesně určil.
III. US 25401
Již dne 14. 4. 1997 podala matka nezletilých návrh, podle kterého měl být omezen styk otce s nezletilými dětmi. Návrh však 14. 4. 1998 vzala zpět a řízení bylo zastaveno.
Dalším návrhem ze dne 7. 5. 1999, požadovala zvýšení výživného a omezení styku otce s nezletilými dětmi a vydání předběžného opatření, kterým by soud zakázal otci styk s nezletilými dětmi. Obvodní soud pro Prahu 1, ke kterému bylo rozhodování ve věci nezletilých dětí A. přeneseno, rozsudkem ze dne 14. 9. 2000, čj. P 99/97-301, upravil otci vyživovací povinnost a zamítl návrh matky na omezení styku otce s nezletilými dětmi, jakož i návrh na předběžné opatření. Navrhovatelka se proti tomuto rozsudku, co do výroku, kterým byl zamítnut návrh na omezení styku otce s nezletilými dětmi a návrh na vydání předběžného opatření, kterým by soud zakázal otci styk s dětmi, odvolala. V odvolání namítala, že ve věci prováděl jednotlivé úkony soudce Mgr. J., ačkoliv věc projednávala soudkyně JUDr. J.F. Dále namítala nesprávné hodnocení důkazu soudem. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 22. 1. 2001. čj. 20 Co 5 15/2000-351, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu, který postačuje k tomu, aby základní a rozhodná zjištění byla řádně učiněna. Soud vycházel ze znaleckého posudku, přičemž, znalec měl možnost hovořit s oběma rodiči i oběma nezletilými dětmi a jeho závěry soud považuje za objektivní a jednoznačné. Další výslechy dětí stejně jako navrhované vyčkání na výsledky zkoumání vztahu mezi rodiči a dětmi, které probíhá v rámci trestního řízení, vyvolaného podněty obou rodičů, by bylo jen průtahem, který nepřispívá potřebě upravit aktuální poměry mezi rodiči a nezletilými dětmi.
Uvedený rozsudek Městského soudu. čj. 20 Co 514/2000-351, napadla navrhovatelka dovoláním. V něm opakovala námitky uvedené již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 6. 2001, čj. 30 Cdo 1062/2001-395, dovolání odmítl.
Uvedený rozsudek Městského soudu, čj. 20 Co 514/2000-351. napadla navrhovatelka včas také ústavní stížnosti, v níž namítala, že postupem Městského soudu v Praze byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny: porušen měl být i princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále měl být porušen čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Porušeno mělo byl rovněž právo nezletilých dětí na to, aby jejich názorům byla věnována patřičná pozornost (čl. 12 odst. 1 Úmluvy) a právo byl vyslyšen v každém soudním řízení, které se jich dotýká podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy. K porušení uvedených základních práv mělo dojil tím, že obecné soudy rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, v řízení provedly důkazy neúplně, nesprávně je vyhodnotily, a proto nesprávně rozhodly. K úplnému zjištění skutkového stavu měly být provedeny další důkazy, které matka v průběhu řízení opakované navrhovala. Právo na právní pomoc mělo být narušeno tím, že soud prvého stupně nevyhověl žádostem o odročení řízení ze dne 14. 9. 2000, na němž nebyla navrhovatelka zastoupena svou právní zástupkyní. Princip rovnosti účastníku měl být porušen tím, že soud prvého stupně reagoval na návrhy otce obratem nebo do několika týdnů, kdežto o návrzích navrhovatelky rozhodoval až po několika měsících. Podle navrhovatelky soud dále porušil její právo na zákonného soudce tím, že od zahájení řízení byla věc přidělena soudkyni JUDr. J.F., některé úkony však prováděli soudci JUDr. B.P. a Mgr. J.J. Základní práva nezletilých dětí měla pak být porušena tím, že soudy odmítly je vyslechnout a vzít na jejich názory odpovídající zřetel. Navrhovala proto, aby Ustavní soud napadený rozsudek zrušil.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 12. 10. 2001 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a dále poukázal na obsah vlastního procesního spisu, ze kterého je zřejmé proč nebylo prováděno další dokazování, zejména proč nebyl proveden
III. US 254/01
výslech nezletilých dětí. Dále odkázal na vyjádření soudce Mgr. J., založené v procesním spisu, ve kterém jsou uvedeny důvody proč v řízení rozhodovali i jiní soudci.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud CR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činnosti. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Ústavní soud neshledal, v návrhu namítané, porušení čl. 36 Listiny, kterým se zaručuje právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Navrhovatelce nebylo bráněno, aby se obrátila na soud, ten se jejím návrhem obsáhle zabýval a prováděl příslušné úkony, včetně obsáhlého dokazování. Na základě takto provedeného dokazování pak rozhodl a rozhodnutí, podle přesvědčení Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnil. Za porušení práva na spravedlivý proces nelze v této souvislosti považovat skutečnost, že soud navrhovatelčině návrhu nevyhověl. Soud nemusí nutně provádět všechny stranami navržené důkazy. Musí však v odůvodnění svého rozhodnutí uvést proč ten který důkaz neprovedl. To se v souzeném případě stalo. Pokud navrhovatelka namítá, že byl porušen princip rovnosti účastníků soudního řízení, ze spisového materiálu nevyplývá, že by soudy jakkoli upřednostňovaly jednoho z účastníků řízení na úkor účastníka jiného.
K namítanému porušení práva na právní pomoc podle čl. 37 Listiny Ustavní soud konstatoval, že toto právo navrhovatelky nebylo porušeno. Z obsahu spisu vyplývá, že advokátka navrhovatelky požádala o odročení jednání, nařízeného soudem I. stupně na den 14.9.2000. Poté, co ji bylo sděleno, že jednání odročeno nebude, zúčastnila se tohoto jednání v její substituci Mgr. B.T. Nelze považovat za odejmutí právní pomoci případ, kdy soud odmítne odročil jednání na žádost účastníkova advokáta a účastník řízení je zastoupen při jednání advokátem substitučním. Substituční advokát má stejná práva a povinnosti jako původní advokát.
K namítanému porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Zde Ustavní soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že soudci, kteří prováděli některé úkony místo soudkyně JUDr. J.F., (tj. Mgr. J.J. a JUDr. B.P.) tak činili podle rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 1 protože soudkyni JUDr. J.F. zastupovali v době její nepřítomnosti. Prováděli tedy některé procesní úkony v souladu s tímto rozvrhem práce a jejich dočasnou činnost nelze považovat za odnětí navrhovatelky jejímu zákonnému soudci.
Pokud jde o namítané porušení práv nezletilých dětí, daných čl. 12 Úmluvy, zde Ustavní soud poukazuje na to, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl proč nepovažoval za nutné provádět výslech nezletilých děti, když bylo možné k příslušným právním závěrům dospět i bez tohoto výslechu, který je vždy pro nezletilé děti velmi stresující. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Městského soudu v Praze, že vdaných
III. ÚS 254/01
souvislostech, pokud výslech nezletilých děti nebyl proveden, bylo to v jejich zájmu a že i z provedených důkazu mohl soud vyvodit odpovídající právní závěr.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ustavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2001, čj. 20 Co 514/2001-351, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelů, daných jim ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 1S2/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednáni bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usneseni Ústavního soudu není odvoláni přípustné.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu