ECLI:CZ:US:2002:3.US.265.2000
sp. zn. III. ÚS 265/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů M. P. a J. P., oba zastoupeni Mgr. H. P., advokátkou, směřujícím proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2000, čj. 5 Cmo 275/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 1999, čj. 34 Cm 289/97-103, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 26. 4. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2000, čj. 5 Cmo 275/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 1999, čj. 34 Cm 289/97-103. Navrhovatelé tvrdili, že napadeným rozsudkem byla porušena jejich základní práva. Zároveň s ústavní stížností podali navrhovatelé dovolání.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. 34 Cm 289/97, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 10. 1. 1997 podala Česká spořitelna a.s. se sídlem v Praze žalobu proti prvému žalovanému společnosti S., v.o.s. v likvidaci (společníky byli J. P. a M. P.), druhému žalovanému K., spol. s r.o., třetímu žalovanému J. P. a čtvrtému žalovanému M. P. o zaplacení částky 2.305.364,- Kč. Podle žaloby žalobce v roce 1992 poskytl prvému žalovanému návratný úvěr ve výši 1.400.000,- Kč s úrokovou sazbou 3% nad základní úrokovou sazbu spořitelny. První žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit nejpozději do roku 1996 pravidelnými měsíčními splátkami. Protože své povinnosti řádně neplnil, byla úvěrová smlouva v roce 1993 vypovězena. V roce 1992 přistoupil k dluhu prvého žalovaného J. Ch., podnikající pod obchodním jménem K. a zavázal se zaplatit dluhy prvého žalovaného. V roce 1993 došlo k uzavření kupní smlouvy mezi J. Ch. a prvým žalovaným, kterou J. Ch. přebral na sebe veškeré závazky týkající se úvěrového vztahu k žalobci. V témže roce J. Ch. uznal závazek vůči žalobci a dohodl se na splátkách dlužné částky. Přes výše uvedenou dohodu J. Ch. svůj závazek neplnil. Krajský obchodní soud v Brně proto na návrh žalobce vydal platební rozkaz, kterým byla J. Ch. stanovena povinnost zaplatit žalobci dlužnou částku s příslušenstvím. Od právní moci platebního rozkazu však J. Ch., jako přistupitel, ani prvý žalovaný, jako dlužník, nic neuhradili a pohledávka žalobce nebyla snížena. V roce 1995 byla uzavřena dohoda o přistoupení k dluhu J. Ch., vyplývajícího z uvedeného platebního rozkazu, mezi žalobcem a společností K, spol. s r.o. V této dohodě se společnost K., spol. s r.o., jako přistupitel, zavázala splácet dluh J. Ch. formou měsíčních splátek. Přistupitel však uhradil jen část dluhu. V době podání žaloby dlužili žalovaní v žalobě specifikované částky z těchto titulů: prvý žalovaný S., v.o.s. v likvidaci (jako dlužník) z úvěrových smluv, druhý žalovaný, K., spol. s r.o., jako přistupitel k dluhu na základě dohody z roku 1995, třetí a čtvrtý žalovaný, jako společníci firmy S., v.o.s., kteří ze zákona ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně veškerým svým majetkem.
Krajský soud v Hradci Králové dne 3. 2. 1999 rozsudkem, čj. 34 Cm 289/97-103, rozhodl tak, že výrokem I. zastavil řízení co do částky 307.344 Kč, výrokem II. uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni částku 179.869,80 Kč, částku 2.372 Kč a částku 1.451.036,40 Kč vše se 14% úrokem z prodlení od 3.1.1997 do zaplacení, dále částku 48.198,10 Kč, částku 2.094,50 Kč a částku 237.373,20 Kč vše s 13,5% úrokem z prodlení od 3.1.1997 do zaplacení s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (solidární závazek). Ve výroku III. uložil žalovanému 2 povinnost zaplatit žalobkyni částku 77.076 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaní 3. a 4. (ústavní stěžovatelé) napadli uvedený rozsudek odvoláním. Odvolání podal rovněž 2. žalovaný. Navrhovatelé v odvolání namítali, že veškeré smlouvy s nimi uzavírala okresní pobočka České spořitelny ve Svitavách, která nemá právní subjektivitu. Dále namítali, že J. Ch. převzal jejich závazek. Namítli rovněž promlčení závazku vůči České spořitelně. Vrchní soud v Praze nejprve usnesením ze dne 8. 11. 1999, čj. 5 Cmo 275/99-139, odmítl odvolání 2. žalovaného jako opožděné. Rozsudkem ze dne 19. 1. 2000, čj. 5 Cmo 275/99-151, odmítl odvolání žalovaných 3. a 4. v části, kterou se domáhali změny rozsudku tak, že se zamítá žaloba ve vztahu k žalovanému 1; ve zbývající části rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry, totiž že právní důvod plnění požadovaného žalobkyní proti žalovanému 1. se opírá o úvěrové smlouvy mezi nimi uzavřené v roce 1992, že v témže roce přistoupil k dluhu J. Ch., že v roce 1995 přistoupil k dluhu 1. žalovaného 2. žalovaný. Žalovaní 3. a 4. jsou pak povinni plnit žalobkyni z titulu zákonného ručení, neboť jsou společníky 1. žalovaného, který je veřejnou obchodní společností, a odpovídají za závazky společnosti svým majetkem společně a nerozdílně. Pokud jde o námitku, že nárok byl promlčen, Vrchní soud poukázal na to, že v úvěrové smlouvě bylo stanoveno, že v případě, že klient přestane vykonávat činnost, která bezprostředně souvisí s úvěrovaným objektem (nákladní automobil s přívěsem) je úvěr splatný okamžitě, pokud se strany nedohodnou jinak. K této jiné dohodě došlo tím, že k dluhu přistoupil J. Ch. a v dohodě o přistoupení k dluhu byl dohodnut splátkový kalendář, tedy byla uzavřena jiná dohoda o splácení dluhu. Pokud jde o námitku nedostatku právní subjektivity žalobce, soud ji považoval za nedůvodnou, neboť smlouvy uzavírala Česká spořitelna, a.s., jako právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Obvodní pobočka, která podle organizačního řádu České spořitelny smlouvy sjednávala, je součástí České spořitelny, a.s. a její ředitel je oprávněn podle §21 odst. 1 o.s.ř. za Českou spořitelnu v podobných věcech jednat.
Proti rozsudku Vrchního soudu podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost opírali o ustanovení §237 odst. 1 písmeno d) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 18. 10. 2001, čj. 20 Cdo 1367/2000-194, dovolání proti tomuto rozsudku zamítl v části, ve které bylo odvolání odmítnuto. Jinak dovolání odmítl. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR navrhovatelé v řízení před Ústavním soudem nenapadli.
Oba rozsudky obecných soudů (a to v celém rozsahu) napadli navrhovatelé včas ústavní stížností, v níž namítali, že soudy svými rozsudky porušily jejich základní právo na spravedlivý proces, dané jim čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. K porušení uvedených základních práv mělo dojít tím, že soudy nesprávně právně posoudily právní subjektivitu České spořitelny, pobočky ve Svitavách. Dále namítali, že v roce 1993 uzavřeli navrhovatelé kupní smlouvu s J. Ch., kterou ten přebral veškeré závazky týkající se úvěrového vztahu k České spořitelně. Česká spořitelna podala na J. Ch. návrh na platební rozkaz, který soud vydal a rozhodnutí pod sp.zn. 2 Ro 1629/94 nabylo dne 16. 1. 1995 právní moci. Jestliže soud ve věci znovu pod sp.zn. 34 Cm 89/97 jednal, šlo o rozhodování ve věci již jednou rozhodnuté (překážka res iudicata).
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Navrhovatelé namítají, že postupem obecných soudů, respekt. právními závěry, které soudy vyvodily z provedeného dokazování, bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval Vrchní soud v Praze a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
K námitce, že smlouvy o úvěru uzavřela pobočka České spořitelny ve Svitavách, která neměla právní subjektivitu a nemohla samostatně uzavírat smlouvy, se Ústavní soud přiklání k argumentaci uvedené v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, totiž, že stranou smlouvy (a tedy účastníkem řízení) je nepochybně Česká spořitelna, a.s., jako právnická osoba, zapsaná v obchodním rejstříku. Obvodní pobočka ve Svitavách, která v souladu s organizačním řádem smlouvy uzavírala, je součástí a.s. Česká spořitelna. Ředitel pobočky je oprávněn za Českou spořitelnu a.s. v uvedených věcech jednat.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2000, čj. 5 Cmo 275/99, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelů, a to ani jimi namítaných, a nezbylo mu, než podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Pokud jde o výrok napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo odvolání odmítnuto, podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě, kdy se Nejvyšší soud ČR zabývá výrokem věcně [v dané věci proto, že shledal dovolací důvod podle §237 odst. 1 písmeno d) o.s.ř.], třeba považovat dovolání ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než tu část návrhu, která směřovala proti výroku o odmítnutí žaloby proti prvému žalovanému, odmítnout podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustný, s připomenutím, že shora označené usnesení Nejvyššího soudu ČR nebylo v řízení před Ústavním soudem navrhovatelem napadeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu