ECLI:CZ:US:2002:3.US.266.01
sp. zn. III. ÚS 266/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným P.M., zast. JUDr. A.K., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 118/2000, ze dne 16. 1. 2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 40 T 5/99, ze dne 16. 6. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který Ústavní soud obdržel dne 3. 5. 2001 se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 118/2000, ze dne 16. 1. 2001 a sním spojeného rozsudku Městského soudu v Praze, č..j. 40 T 5/99-2139, ze dne 16. 6. 2000. To s tím, že označenými rozhodnutími měla být zasažena jeho ústavně zaručená základní práva obsažená v čl. 90 a 95 Ústavy ČR, jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) - právo na soudní ochranu a stejně tak obsažená i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva - byť navrhovatelem nesprávně označeno jako Úmluva o ochraně základních práv a svobod.).
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spisový materiál, který je obsažen ve spisu Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 5/99. Z něj také zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 40 T 5/99-2139, ze dne 16. 6. 2000, uznán vinným trestným činem zkrácení daně podle §148 odst. 1, 3 trestního zákona ve znění účinného do 31. 12. 1997 a pro tento trestný čin odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a peněžitému trestu s náhradním trestem odnětí svobody. Skutkově šlo o to, že v době mezi 12. - 16. 1 1993 dovezl ze SRN do České republiky osobní automobil zn. BMW v celní hodnotě 2.959.195,- Kč, kterýžto dne 12. 1. 1993 zakoupil u firmy A., za částku 180.690,- DEM. Přitom předstíral, že uvedený vůz není jeho majetkem a že mu byl pouze S.G. zapůjčen k užívání. Takto jej při přejezdu státních hranic v rozporu s ust. §80 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb. (celního zákona) nepřihlásil na pohraničním celním úřadu, jako zboží dovezené do České republiky a nepředložil jej ani následně k provedení celního řízení, a proto mu nebylo vyměřeno clo (a daň z přidané hodnoty) a způsobil tak českému státu škodu ve výši 1.372.180,- Kč. Nalézací soud v odůvodnění citovaného rozsudku poukázal na obhajobu navrhovatele a současně na provedené důkazy v dané věci na základě kterých (jejich hodnocení) potom dospěl k závěru, že jimi byla vyvrácena obhajoba navrhovatele. Jeho vinu dovodil především z výpovědi svědka G., který uvedený automobil navrhovateli v určené době a na určeném místě nepochybně prodal a navrhovatel se tak stal skutečným vlastníkem přesně označeného vozu, a to se všemi atributy vlastnictví, včetně povinnosti z tohoto hlediska postupovat při celním řízení při překročení česko-německých hranic takto zakoupeným vozem (věcí movitou). Vycházeje z provedených důkazů, které označil za takové, které nepochybně prokazovaly vinu navrhovatele i z hlediska podané obžaloby a v ní uvedených trestných činů, dospěl po zhodnocení všech důkazů ke konečnému závěru, že navrhovatele uznal vinným již uvedeným trestným činem zkrácení daně podle §148 odst. 1, 3 tr. zák., když v rámci téhož rozsudku jej podle §226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze, jako věcně i místně příslušný odvolací soud svým usnesením, č.j. 3 To 118/2000-2214, ze dne 16. 1. 2001, podle §256 trestního řádu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že v řízení před soudem I. stupně byly provedeny všechny dostupné a potřebné důkazy a bylo tak respektováno ust. §2 odst. 5 trestního řádu (dále tr.ř.), přičemž provedené důkazy nalézací soud hodnotil důsledně z hlediska ust. §2 odst. 6 tr. ř. Dále reagoval na námitky uplatněné navrhovatelem v rámci podaného odvolání z hlediska procesního (důkazní návrhy obhajoby, právní kvalifikace žalovaného skutku, jeho totožnost, postavení poškozeného, výslechy svědka G.). Reagoval i na námitky spočívající (stručně řečeno) ve výhradách k charakteru a významu institutu kupní smlouvy z hlediska podstatných (potřebných) náležitostí tohoto institutu při jeho aplikaci občanským právem německým a občanským právem českým, a to při prodeji automobilu německým prodejcem českému kupujícímu při uzavření takové kupní smlouvy ve SRN. Takto se zabýval i otázkou tzv. technických průkazů prodaného vozidla i případným zákazem exportu firmou BMW pro jí vyrobená vozidla do České republiky. Konečně se zabýval i vznesenou námitkou stran případné nesprávné interpretace v rozhodné době platných celních předpisů.
Proti uvedeným rozhodnutím podal navrhovatel ústavní stížnost s tím, že jejich vydáním i postupem, který jim předcházel bylo zasaženo jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), kdy oba obecné soudy jako orgány veřejné moci nedostály současně ani své ústavní povinnosti uložené jim články 90 a 95 Ústavy ČR. Námitky uplatněné v podaném návrhu vznesl v řízení před obecnými soudy a takto v rámci podaného návrhu opětovně poukázal na porušení ust. §2 odst. 5, 6 tr.ř. V této souvislosti má zejména za to, že v jeho trestní věci provedeným dokazováním, stejně jako hodnocením důkazů nebylo nepochybně prokázáno, že v kritické době to byl právě navrhovatel, který byl vlastníkem označeného vozu a s ohledem na tento zásadní fakt se tedy ani nemohl dopustit trestného činu, pro který byl nakonec obecnými soudy uznán vinným. Rekapituloval průběh událostí ve vztahu se svědkem G. stran soudy shledané koupě uvedeného vozu, kdy poukázal také na absenci motivu jednání kladeného mu za vinu. Poukázal i na to, že mu bylo sděleno obvinění pro úmyslný trestný čin (§124/1, 2, písm. b) tr. zák.) tato skutečnost nebyla v záznamu o sdělení obvinění vyjádřena s tím, že takto ve sdělení chybí podstatná náležitost a proto takové sdělení obvinění nelze pokládat za odpovídající zákonu (tak i nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 46/96). V souvislosti se změnou právní kvalifikace vyjádřenou příslušným státním zástupcem krátce před podáním obžaloby poukázal na v této souvislosti nerespektování ust. §176 odst. 2 tr.ř. ve vztahu k navrhovateli a tedy k nemožnosti i z tohoto hlediska vést svou obhajobu (pod bodem 4 byla obžaloba podána pro trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží s cizinou dle §124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. v souběhu s trestným činem zkrácení daně podle §148 odst. 1, 3 tr. zák.). Má za to, že obvinění bylo sděleno pro skutek, ve kterém byl spatřován "pouze" trestný čin dle §124/1, 2 b) tr. zák. a takto ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. b) tr.ř. ve vztahu k §67 tr. zák. nemělo být trestní stíhání vůbec zahájeno, když pro uvedený skutek bylo promlčeno. Uvedl, že v rámci projednávání věci před soudem mu bez sdělení důvodů nebylo umožněno klást otázky vyšetřovateli, aniž soud věděl na co se chce navrhovatel ptát. Podstatou uplatněných námitek jsou potom především výhrady k výpovědi svědka G. a jeho tvrzení o prodeji uvedeného auta navrhovateli, kdy obecným soudům vyčítá přehnaný význam, který přisoudily výpovědi tohoto svědka na úkor výpovědi navrhovatele, podporované výpovědí svědka H., který byl přítomen při obchodním jednání obou, když nebyly slyšeny další dvě osoby, které v kritické době uvedenému jednání byly přítomny také. Poukázal i na záznamy v technickém průkazu předmětného vozidla a také na vztah české a německé právní úpravy z hlediska provedené obchodní transakce. V této souvislosti kritizuje obecné soudy ( a zejména odvolací), který se jeho námitkami v podstatě nezabýval s poukazem na zjednodušené tvrzení, že právní zásady koupě a prodeje jsou v prostoru středoevropském shodné, aniž by se problémem, dle názoru navrhovatele, rozdílné právní úpravy v obou zemích blíže (i z hlediska argumentace navrhovatele), zabýval. Polemizoval i s právní úpravou (v rozhodném době) celních předpisů, kdy jejich aplikaci pokládá za nezákonnou (vztah zák. č. 13/1993 Sb. a zák. č. 35/1993 Sb.) a to z hlediska jejich platnosti a účinnosti. Konečně za nezákonné pokládá i aplikování §89 odst. 11 tr. zák., kdy v souvislosti s výpočtem vzniklé škody (odvíjející se od vládou stanovené nejnižší měsíční mzdy), jde o nepřípustnou extenzi moci výkonné do moci zákonodárné s tím, že by uvedené ustanovení trestního řádu mělo být zrušeno. Z ústavněprávního hlediska posléze navrhovatel dospěl k závěru, že oba obecné soudy, jako orgány veřejné moci porušily jeho zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a současně nedostály své ústavní povinnosti uložené jim čl. 90 a 95 Ústavy ČR. V tomto smyslu poukázal na možnost vyjadřovat se k provedeným důkazům a jejich hodnocení, navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení, a to z hlediska příslušného procesního předpisu, kterým je trestní řád. Poukázal i na to, že případné odmítnutí provést navržené důkazy musí být soudy přesvědčivě odůvodněno. Má za to, že obecné soudy tyto principy trestního procesu obsažené v zákoně (trestním řádu) nerespektovaly a nevytvořily tak spolehlivý podklad pro odsuzující výrok, když právní závěry ke kterým obecné soudy dospěly jsou se skutkovými zjištěními, které učinily v rozporu, který lze označit za extremní (§1 odst. 1, §2 odst. 6 tr.ř.), když nepřihlédly ani k zásadě in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr.ř.). Nebyl, dle názoru navrhovatele, respektován ani princip prezumpce neviny, kdy závěr o zavinění pachatele musí být opřen o výsledky provedeného dokazování, jinak nutně dochází k porušení práva na nestranný a spravedlivý proces i z hlediska čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uzavřel s tím, že v celkovém souhrnu v jeho trestní věci postup obecných soudů nesl znaky libovůle, kdy i v důsledku nedostatečně provedeného dokazování soudy nevytvořily spolehlivý podklad pro své konečné rozhodnutí a v konečném důsledku mu tak odepřely právo na spravedlivý proces. Proto také navrhl obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit s tím, aby byla vykonatelnost označeného rozsudku Městského soudu v Praze odložena. V doplnění svého návrhu ze dne 25. 4. 2002 navrhovatel poukázal na to, že ust. §148 tr. zák. v sobě zahrnuje několik skutkových podstat tohoto trestného činu (zkrácení daně, cla a další). To s tím, že se jedná o samostatné tzv. povinné platby, které jsou definovány v příslušných zákonech včetně jejich odvádění a placení. V tomto směru pak poukázal na rozdíly mezi daní a clem kdy příslušné částky nelze sčítat a takto dospět k tomu, která je součástí stanovené právní kvalifikace trestného činu dle ust. §148 tr. zák. Má takto za to, že sčítání v daném případě zkrácených částek je možné jen u pokračování v trestném činu a pouze u stejných druhů plateb. Opačný postup by tak mohl vést k řízené kriminalizaci osob, které svým jednáním zkrátily nějaké platby v menším rozsahu. Takovým postupem je zasažen čl. 39 Listiny obsahující zásadu "nullum crimen sine lege"-
Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil Vrchní soud v Praze. Poukázal na to, že argumentace navrhovatele je v podstatě stejná jako ta, kterou uplatnil v řízení před obecnými soudy. Je přesvědčen, že s touto argumentací se soud vypořádal, a to jak s námitkami věcnými, tak i procesními. Poukázal zejména na otázku zda šlo o koupi a prodej s tím, že obecné soudy v tomto směru zaujaly zřetelné stanovisko, když i Vrchní soud nevidí důvod v tomto směru své závěry měnit. K neprovedení některých navrhovaných důkazů uvedl, že především nešlo o důkazy zásadní a jejich odmítnutí také vysvětlil. Za klíčovou považuje námitku, že obecné soud\y se odmítly zabývat jinou, obsahově, časově logicky skutkovou variantou skutkového děje, když z této námitky zcela jasně vyvstává subjektivní podklad obsáhlé argumentace samotného návrhu. Poukázal na to, že v rámci obhajoby vedené navrhovatelem se zabýval i touto otázkou. Závěrem vyslovil přesvědčení, že ve svém rozhodnutí nepochybil, ústavní práva navrhovatele nezkrátil a neshledal ani pochybení v postupu soudu prvního stupně. Podaný návrh proto pokládá za zjevně neopodstatněný, a proto ho navrhnul odmítnout.
VSZ sdělilo přípisem ze dne 7. 6. 2001, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává (§28 odst. 2 zák. o Ústavním soudu).
Po zvážení argumentace vedené navrhovatele, vyjádření Vrchního soudu v Praze a vycházeje ze spisového materiálu, která se k projednávané věci váže, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a takto je to pouze ústavně právní hledisko, které jako jediné zakládá jeho ingerenci do jurisdikční činnosti soudů obecných. Z tohoto pohledu potom nezjistil, že obecné soudy v dané věci při své rozhodovací činnosti postupovaly v rozporu zejména s obsahem hlavy páté Listiny, případně s čl. 6 Úmluvy či namítaných článcích 90 a 95 ústavy ČR. V projednávané věci je zřejmé, že ústřední otázkou pro samotné meritorní rozhodnutí bylo vedení dokazování a z něj plynoucí závěr o tom, zda navrhovatel ve SRN v daném čase a na daném místě skutečně zakoupil označený osobní automobil a stal se tak jeho reálným vlastníkem se všemi skutečnostmi (včetně celního řízení) z toho plynoucími. Samozřejmě také s tím, že si byl svého takto získaného vlastnictví vědom a to právě z hlediska naplnění všech znaků trestného činu, včetně zavinění. V dané věci z uvedeného pohledu (i při zjišťování subjektivní stránky označeného jednání navrhovatele) je rozhodující výpověď (a to i opakovaná) svědka S.G., který v SRN vlastnil firmu A., a který jednoznačně potvrdil, že uvedený automobil navrhovateli prodal. To s tím, že navrhovatel zaplatil v dané chvíli cenu prodávaného vozu, když tato skutečnost byla prokázána i listinnými doklady založenými ve firmě vlastněné svědkem. Je na místě dodat, že výslech uvedeného svědka byl veden dožádaným soudem za dodržení procesních předpisů odpovídajících při zákonném postupu i českým procesně právním zásadám vyjádřeným zejména v zák. č. 141/1961 Sb., trestním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Označený svědek jednoznačně uvedl, že vůz navrhovateli prodal, přičemž dalšímu přání navrhovatele v souvislosti s prodejem automobilu vyhověl proto, že to byl jeho dobrý zákazník. Úvahy o věrohodnosti či pravdivosti výpovědí tohoto svědka nelze označit za oprávněné, a to i proto, že svědek se svou výpovědí mohl sám dostat do problémů s firmou vyvážející vozidla (BMW), v souvislosti s exportem těchto vozidel mimo země Evropské unie. Přes tuto skutečnost však nevypověděl shodně s verzí nabízenou navrhovatelem a opakovaně vypověděl, že předmětný automobil navrhovateli jednoznačně prodal a že této skutečnosti si navrhovatel musel být vědom. Další argumentace v této souvislosti vedená navrhovatelem je redundantní, když dokazování v tomto směru bylo vedeno v rozsahu i způsobu, který odpovídá trestnímu řádu a které umožnilo obecným soudům dospět k závěrům, které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. K námitce týkající se sdělení obvinění navrhovateli spočívající v tom, že ač šlo o sdělení obvinění pro úmyslný trestný čin [§124 odst. 1, 2, písm. b) tr. zák.] a tato skutečnost ve sdělení obvinění nebyla výslovně uvedena, považuje Ústavní soud za nutné uvést, že v předmětném sděleni obvinění ze dne 22. 1. 1998 je uveden zcela přesný popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn za jiný, tedy místo, čas a způsob provedení dostatečně charakterizující jednání navrhovatele i jeho zavinění. Z popisu skutku je také zjevné, že šlo o úmysl (zakoupení vozidla), kdy samotné vyslovení slova úmyslný se jeví v naznačených souvislostech jako pouhé posílení toho co v textu sděleného obvinění je již zřetelně obsaženo. Jistěže vyslovení označení popsaného jednání (skutku) za úmyslné by nebylo zjevně nadbytečné, přesto však s ohledem na celkový popis skutku je zcela zřetelné, že jinak než úmyslně spáchán být nemohl. Není tak v uvedeném směru případný odkaz na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 46/96, který se v naznačených souvislostech zabývá sdělením obvinění pro skutek, v jehož rámci se subjektivní stránka činu obviněného rýsuje jen v nejasných a mlhavých obrysech. V souvislosti s nedůsledným postupem státního zástupce při změně právní kvalifikace posuzovaného jednání navrhovatele krátce před podáním obžaloby lze souhlasit právě s namítanou nedůsledností při užití takového postupu z hlediska ust. §176 odst. 2 tr.ř., ze spisového materiálu je však zřejmé, že (ač pouze telefonicky) bylo státním zástupcem zjišťováno, zda je navrhováno s ohledem na uvedené doplnění vyšetřování. Za podstatné v této souvislosti je ovšem mít (i přes právem vytýkaný nedůsledný postup státního zástupce) především to, že přes uvedené nebyl navrhovatel zbaven možnosti na takto vzniklý stav reagovat a přiměřit mu svou obhajobu, což také činil. Jinými slovy vyjádřeno; zmíněné pochybení nepřivodilo stav, který by znemožnil v naznačeném směru obhajobu, když prostor pro její uplatnění byl zachován a nakonec i navrhovatelem zejména v řízení před soudem využit. Nelze než uzavřít, že zmíněná pochybení v celém kontextu projednávané věci s přihlédnutím k právu na obhajobu, nedosáhlo úrovně, která by obhajobu podstatně ztížila či dokonce znemožnila a dosáhla již rozměru protiústavního. K námitce případného promlčení pro tr. čin dle §124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. je na místě poukázat na to, že soudy postupovaly podle trestně právních předpisů platných a účinných do 31. 12. 1997, v době kdy byl posuzovaný trestný čin dle §148 odst. 1, 3 tr. zák. s příslušnou trestní sazbou pro tento trestný čin v trestním zákoně přesně vymezenou, která s ohledem na již uvedené, užití institutu promlčení neumožnila. Stran námitky o neumožnění položit otázky vyšetřovateli, který byl slyšen soudem I. stupně jako svědek, nevyplývají z návrhu bližší podrobnosti. Ze spisového materiálu pořízeného i nalézacím soudem však vyplývá (protokol o hlavním líčení ze dne 15. 6. 2000 - čl. 2092) při kterém byl slyšen svědecky vyšetřovatel mjr. D.Z., že předsedkyně senátu nepřipustila jeden dotaz obhájce navrhovatele, který se týkal dozoru státního zástupce při konaném vyšetřování s vysvětlením, že jde o otázku, která nesouvisí s předmětem vedeného dokazování, přičemž další dotaz byl zodpovězen. Za této situace nelze s ohledem na uvedené postup předsedkyně senátu pokládat za takový, který by znemožnil právo navrhovatele na obhajobu, když odmítnutí položeného dotazu bylo přiléhavě odůvodněno a ze spisového materiálu jednoznačně plyne, že další dotazy na svědka vzneseny nebyly. To vše s ohlédnutím na ust. §203 odst. 3 tr.ř. podle kterého ten kdo se cítí opatřením předsedy senátu při řízení hlavního líčení zkrácen, může žádat, aby rozhodl senát. Takovou žádost i rozhodnutí o ní je třeba zaznamenat v protokole. Z označeného spisového materiálu však takto umožněný procesní postup navrhovatele nevyplývá. K dodatečnému výslechu svědka G. konaném formou dožádání příslušným německým soudem, lze pouze ve stručnosti uvést, že o jeho termínu i místě byly všechny strany řízení dostatečně s předstihem informovány, účastnil se jej pouze státní zástupce. Pokud svědek po příslušném poučení uvedl, že pro odstup času si již přesně nepamatuje na skutečnosti na které byl tázán a v této souvislosti odkázal na své dřívější (prvotní) výpovědi, nelze v takovém postupu shledat porušení práva na obhajobu, a to bez ohledu na případná vyjádření státního zástupce, ke kterému neměl výhrad ani soudce, který dožádaný výslech prováděl. Stran hodnocení výpovědi svědka H., případně soudem odmítnuté slyšení dalších dvou osob, lze ve stručnosti odkázat na důvody, které v této souvislosti uvedly soudy ve svých rozhodnutích a které na takto vzniklou situaci reagují adekvátně, bez toho, že by svým postupem poškodily obhajobu navrhovatele, resp. ji uvedeným postupem zkrátily. Stejně tak se obecné soudy obsáhle zabývaly problematikou technického průkazu vozidla o které šlo, stejně jako v té době platnou a účinnou právní úpravou celních předpisů a jejich aplikací na projednávanou věc. Ani v tomto směru nemá Ústavní soud výhrad a v této souvislosti mu tak nezbývá než odkázat na příslušné pasáže uvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Z hlediska námitek v souvislosti s ust. §89 odst. 11 tr. zák. s naznačenou úvahou o jeho zrušení, pak nezbývá než odkázat na novelu trestního zákona provedenou zák. č. 265/2001, který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2002 a stejně tak i na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 37/01. K argumentaci obsažené v doplnění návrhu je na místě uvést, že ta nebyla vedena v rámci řízení vedeného před obecnými soudy, které tak na ni výslovně nereagovaly. Ústavní soud však ani při respektování tzv. revizního principu, na kterém je založeno řízení o odvolání před obecnými soudy pochybení v naznačeném směru neshledal. Pouze ve stručnosti nutno uvést, že zkrátí-li pachatel více druhů povinných plateb, jde o jeden skutek spočívající v jejich zkrácení, jde-li se zřetelem k objektivním a subjektivním souvislostem o pokračování v trestném činu. Při splnění podmínek (jak tomu bylo v dané věci) daných ust. §89 odst. 3 tr. zák. lze z hlediska potvrzení, zda byla zkrácena povinná platba ve větším rozsahu, sčítat částky připadající na jednotlivé povinné platby. V této souvislosti však Ústavní soud připomíná, že navrhovatel v řízení před obecnými soudy uvedenou námitku neuplatnil, přičemž nutno též znovu zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů jako jejich vrchol a je to právě jenom hledisko ústavně právní, které jako jediné zakládá jeho ingerenci do jurisdikční činnosti soudů obecných. Z pohledu již řečeného, a to zejména při respektování tzv. revizního principu nelze než uzavřít, že pochybení v namítaném směru (čl. 39 Listiny) v postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal, a to ani přesto, že i v důsledku řízení vedeného před nimi v odůvodnění svých rozhodnutí na takto neuplatněnou námitku výslovně nereagovaly.
S poukazem na uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané trestní věci navrhovatele nebyly porušeny ani namítaná ustanovení trestněprávních předpisů z pohledu jednoduchého práva a takto ani ústavněprávní principy vymezené v rámci základního práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) stanovené čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako namítaná ust. čl. 90 a 95 Ústavy ČR. Z pohledu řečeného potom Ústavní soud neshledal ani porušení práva na navrhovatelovu obhajobu, a to ani z hlediska namítaného nerespektování principu prezumpce neviny obecnými soudy. V jejich postupu nelze spatřovat namítanou libovůli a z pohledu ustálené judikatury Ústavního soudu ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právním hodnocením obecnými soudy z něj vyvozeným.
S poukazem na uvedené tak nezbylo Ústavnímu soudu než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. ůč. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
V důsledku tohoto rozhodnutí Ústavní soud se dále nezabýval návrhem na odložení vykonatelnosti označeného rozsudku Městského soudu v Praze.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu