ECLI:CZ:US:2002:3.US.306.01
sp. zn. III. ÚS 306/01
Usnesení
III. ÚS 306/01
Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.K., zastoupeného JUDr. L.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. března 2001, sp. zn. 6 Co 461/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1,§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. března 2001 (6 Co 461/2001-54) a tvrdil, že jmenovaný obecný soud, jako soud odvolací, tím, že nevyhověl jeho odvolání do rozsudku obecného soudu I. stupně, porušil jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení těchto (ústavně zaručených) práv došlo tím, že obecné soudy obou stupňů "se zabývaly jen některými důkazy a ty nejpodstatnější pominuly". Aniž by ústavněprávním aspektům svých tvrzení věnoval bližší pozornost, resp. aniž by v tomto směru svá tvrzení podrobněji zdůvodnil, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecných soudů obou stupňů, pojatých do odůvodnění jejich rozhodnutí, je patrno, že stěžovatel jako pacient uzavřeného psychiatrického oddělení skokem z větracího okna psychiatrického oddělení si přivodil vážná zranění, pro která musel být léčen na traumatologickém oddělení nemocnice v Č. Podle závěrů obecných soudů provedené dokazování nevytvořilo dostatečný podklad pro zjištění, že by žalovaná nemocnice, proti níž stěžovatel uplatnil nároky na náhradu škody (bolestné a ztížení společenského uplatnění), porušila v souvislosti se stěžovatelovým úrazem právní povinnosti uložené jí zákonem, příp. jiným právním předpisem, neboť přes řádné zajištění psychiatrického oddělení stěžovatel při svém útěku z oddělení "musel překonat zábrany, které se objektivně jeví jako dostačující, byť "postup lékařů při přijímání stěžovatele k hospitalizaci, vzhledem k jeho diagnóze, se nejevil zcela v souladu s lékařskou etikou a mohl přispět k předmětnému jednání stěžovatele" (obecný soud I. stupně), takže "ke škodě došlo v důsledku jednání samotného stěžovatele, který se nepředvídatelným způsobem pokusil o útěk z nemocnice" (odvolací soud). Protože ze skutkových zjištění vyvodily obecné soudy dostatečně zdůvodněné právní závěry (§157odst. 2 o. s. ř.), nelze jejich rozhodnutím, a zejména pak rozhodnutí odvolacího soudu, ani z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
Jestliže stěžovatel s posouzením věci obecnými soudy nesouhlasí a nekonkretizovaným způsobem (pominutí "některých důkazů", a to těch nejpodstatnějších) vytýká obecným soudům vady v hodnocení důkazů, příp. domáhá se - pokud jde o právní stránku věci - jejího posouzení podle jiného právního předpisu (§520 odst. 1 o. z.), je zcela zřejmé, že svými tvrzeními v ústavní stížnosti, odůvodněnými aspekty obecného práva, napadá věcnou správnost, příp. legalitu rozhodnutí odvolacího soudu, o jehož zrušení usiluje. Zde však stěžovatel přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu takový přezkum, z důvodů již dříve a opakovaně vyložených, nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám již dříve vyloženým cokoli dodávat.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když důvody této neopodstatněnosti jsou dány již samotnou konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
Na těchto závěrech nic nemění ani výhrady stěžovatele obsažené v jeho dodatečném podání ze dne 3. července 2002 (č. l. 5 spisu Ústavního soudu), a to již proto, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího (ten dovolání stěžovatele odmítl) nebylo ústavní stížností napadeno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. srpna 2002