ECLI:CZ:US:2002:3.US.306.02
sp. zn. III. ÚS 306/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným obchodní společnosti D. p. hl.m. Prahy, akciová společnost, zastoupené JUDr. J.B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, č.j.14 C 427/2001-13, ze dne 27. 2. 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka prostřednictvím faxu podala dne 20. 5. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), písemný návrh byl doručen Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2002. Návrh směřoval proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, č.j. 14 C 427/2001-13, ze dne 27. 2. 2002, kterým bylo vyhověno její žalobě o zaplacení částky 808,- Kč. Současně bylo podle §142 odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto o nákladech řízení tak, že soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 1.750,- Kč, představující zaplacený soudní poplatek ve výši 600,- Kč, náklady zastoupení stěžovatelky advokátem ve výši 1.000,- Kč (jež tvoří 2 úkony právní služby po 500,- Kč, tj. převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby) a náhrada hotových výdajů advokáta za 2 úkony právní služby ve výši 2 x 75,- Kč. Z odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplývá, že při stanovení výše odměny za zastupování advokátem soud aplikoval ustanovení §151 odst. 2, věta prvá, část věty za středníkem o.s.ř. a postupoval podle ustanovení §8 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. a) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky 177/1996 Sb. Napadeným rozsudkem bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 11 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postupem soudu došlo také k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny. Návrh byl podán včas.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti především vyjádřila svůj názor k otázce její přípustnosti z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V dané věci předmětem sporu bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 2.000,- Kč, uvedenou v ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř. jako kritérium pro posuzování tzv. bagatelních věcí, u nichž je odvolání nepřípustné. Uvedenou hranici však převyšují náklady řízení. Stěžovatelka poukázala na rozdílnou praxi obecných soudů při aplikaci ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř. Např. Městský soud v Praze dle jejích poznatků považuje za určující částku, o kterou je veden meritorní spor (a z toho důvodu patrně také nepodala proti ústavní stížností napadenému rozsudku odvolání); obecné soudy v jiných krajích však obdobnou věc údajně posuzují odlišně; zvlášť posuzují hodnotu peněžitého plnění v meritu věci a samostatně výši nákladů řízení. Z uvedeného stěžovatelka dovodila, že její ústavní stížnost je z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků přípustná.
Zbývající část ústavní stížnosti je polemikou stěžovatelky (fakticky se ovšem zřejmě jedná o polemiku právního zástupce, který ji v řízení před obvodním soudem zastupoval a který ji zastupuje i v řízení o ústavní stížnosti) s výše uvedenými právními názory obvodního soudu ohledně určení nákladů řízení, obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že obvodním soudem určená výše odměny za zastupování advokátem je nižší, než jak určuje zákon a tudíž je v této části napadený rozsudek nezákonný. Tím podle jejího názoru došlo současně i k zásahu do ústavně zaručených základních práv, a to především do práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Žádnou další ústavněprávní argumentaci (pokud se vůbec samotné tvrzení o porušení ústavně zaručeného základního práva za takovou argumentaci dá považovat) ústavní stížnost neobsahuje. Stěžovatelka pouze poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 ( I. ÚS 12/95), kde Ústavní soud připustil, že v některých případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy, jevící se na první pohled jako interpretace zákonná, natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, čímž dojde k zásahu do ústavního práva zakotveného v čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Přesně k tomu, dle přesvědčení stěžovatelky, v její věci došlo. Stěžovatelka má za to, že soud měl rozhodovat o nákladech řízení podle §151 odst. 1 a 2 o.s.ř., tedy, že výši odměny za zastupování advokátem měl určit podle sazeb stanovených zvláštním právním předpise. Tímto předpisem je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se mj. stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Podle ustanovení §3 odst. 1 bod 2. cit. vyhlášky, je-li předmětem řízení zaplacení peněžité částky přes 500,- do 1.000,- Kč (jak tomu bylo ve věci stěžovatelky), činí paušální sazba odměny za zastupování 3.000,- Kč. V rozporu s tím však jí byla přiznána pouze částka 1.000,- Kč, což pro ni má z dlouhodobějšího hlediska závažný majetkový dopad. Vytváří se tím absurdní situace, kdy k majetkové újmě dochází nikoliv na straně delikventa, ale subjektu, který byl jeho chováním donucen se bránit s využitím právních služeb. Redukcí zákonné odměny soud zmenšuje majetek stěžovatelky, která při uzavírání smlouvy s advokátem počítala s tím, že většinu anebo celou částku, kterou mu zaplatí, získá od neúspěšného účastníka. Přitom soud tuto redukci provedl použitím naprosto nepřezkoumatelného, nepředvídatelného a neurčitého kritéria, tj. složitosti věci. Stěžovatelka proto žádala, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí svým nálezem zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Obvodní soud pro Prahu 10, jako účastník řízení. Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém podrobném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelkou přijatý výklad ustanovení §151 odst. 2 o.s.ř. v tom smyslu, že by soud měl postupovat přednostně podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., neodpovídá znění ani smyslu tohoto ustanovení. Postup soudu, při němž by nepřihlížel k okolnostem daného případu, by byl navíc i v rozporu s požadavkem, aby rozhodnutí bylo spravedlivé. Paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka představuje určitou průměrnou hodnotu, odvíjející se od průměrného počtu úkonů právní pomoci, které vyžaduje určitý druh soudního řízení v jednom stupni, od průměrné složitosti či také povahy věci. Nemá-li být rozhodování o nákladech řízení pouhou formalitou, je nutno, v souladu s dikcí zákona, přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Není sporu o tom, že právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a souvisí, pokud jde o konkrétní náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny (II. ÚS 598/2000). Ve vztahu k advokátu pak lze hovořit o právu na spravedlivou odměnu za vykonanou práci a lze je analogicky dovodit z čl. 28 Listiny (I. ÚS 89/94). Nelze však souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že bylo zasaženo do jejích ústavních práv. S ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu k čl. 11 Listiny nemohlo dojít k jeho porušení. Účastník dále poukázal na názor Ústavního soudu obsažený ve věci sp. zn. III. ÚS 244/95, resp. Pl. ÚS st. 1/96. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že výše odměny za právní zastoupení advokátem stanovená v napadeném rozsudku byla určena v souladu se zákonem i normou jej provádějící, a s ohledem na okolnosti daného případu (specifičnost předmětné věci ve smyslu její právní a skutkové nenáročnosti a množství a rozsahu poskytnutých úkonů právní služby) je přiměřená. Napadené rozhodnutí jako celek, včetně řízení mu předcházejícího, neodůvodňuje závěr, že by tímto rozhodnutím došlo k porušení ústavních norem, jež by odůvodňovalo zrušení tohoto rozhodnutí. Navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka se především mýlí, pokud tvrdí, že jedinou zákonnou možností obvodního soud bylo stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ustanovení §151 odst. 2 o.s.ř. umožňuje obecným soudům výjimečně výši této odměny stanovit podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), a to tehdy, odůvodňují to okolnosti případu. Za situace, kdy paušální náhrada za spory penězi ocenitelné je "vystavěna" na předpokladu šesti úkonů právní služby, nelze obecnému soudu upřít oprávnění postupovat tak, jak v dané věci postupoval. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoli může být předmětné rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud stěžovatelka argumentovala tím, že postupem soudu bylo zasaženo do jejího práva vlastnického, jehož stejný obsah a ochranu pro všechny vlastníky zaručuje čl. 11 odst. 1 Listiny, připomíná Ústavní soud, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe toto ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své rozhodovací činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo, jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit. Přitom z podání není navíc zcela zřejmé, čí majetek by takto přiznaná a uhrazená pohledávka vůbec rozhojnila.
Pokud stěžovatelka uvedla, že v praxi obecných soudů je při aplikaci ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř., zakládajícího nepřípustnost odvolání proti rozsudku, jimž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč, postupováno nejednotně, připomíná Ústavní soud, že sjednocování výkladu právních předpisů obyčejného práva v činnosti obecných soudů je věcí Nejvyššího soudu ČR, nikoliv Ústavního soudu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze. Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obvodního soudu.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení je odvolání nepřípustné.
V Brně dne 19. září 2002
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu