ECLI:CZ:US:2002:3.US.331.02
sp. zn. III. ÚS 331/02
Usnesení
III. ÚS 331/02
Ústavní soud rozhodl dne 4. července 2002 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů PhDr. J. D. a R. D., obou zastoupených JUDr. M. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2002, sp. zn. 15 Co 70/99, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2002 (15 Co 70/99), ve výrocích III a IV, a tvrdili, že jím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces
(čl. 1, čl. 90 věta první Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2002 (15 Co 70/99) byl co do merita věci potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. června 1998
(49 C 75/98-61), kterým se stěžovatelé (v právním postavení žalobců) proti žalovaným
1. Ing. J. K., 2. Ing. M. V., 3. P. Brno, a. s., 4. S., a. s., 5. P. Brno - Chrlice, s. p., neúspěšně domáhali zaplacení částky 217.380,- Kč z titulu smluvní pokuty podle smlouvy o dílo.
Ústavní stížnost směřovala proti výrokům III a IV označeného rozsudku, kterým byli stěžovatelé obecným soudem II. stupně zavázáni společně a nerozdílně:
* výrokem III (při změně náhradového výroku rozhodnutí obecného soudu I. stupně z důvodů nesprávného vyčíslení nákladů řízení) uhradit náklady řízení před soudem
I. stupně, a to zaplatit 1. žalovanému částku 13.145,- Kč, 2. žalovanému částku 14.145,- Kč, 4. žalovanému částku 17. 625,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právních zástupců,
* výrokem IV uhradit náklady odvolacího řízení, a to zaplatit 1. i 2. žalovanému částku 4.715,- Kč a 3. i 4. žalovanému částku 11.750,- Kč.
Stěžovatelé odůvodnili porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) tím, že ač byli ve sporu neúspěšní, měl obecný soud při rozhodování o jejich povinnosti k náhradě nákladů řízení, které vznikly žalovaným, posoudit věc nikoliv pouze podle §142
odst. 1 o. s. ř. (podle výsledku sporu), nýbrž měl (a byl povinen) zkoumat, zda jsou dány podmínky pro použití institutu nepřiznání náhrady nákladů řízení (§150 o. s. ř.). Stěžovatelé dovozují, že náklady řízení neměly být žalovaným přiznány, neboť byli ve sporu úspěšní jen proto, že soud konstatoval, že smlouva o dílo (resp. ustanovení o smluvní pokutě) není platným právním úkonem a nevzal v úvahu, že tato smlouva byla jimi připravována, a že náklady řízení v celkové výši 75.545,- Kč představují částku, která se vymyká výdělkovým možnostem stěžovatelů (jejich společný roční příjem představuje částku okolo 120.000,- Kč). Na podporu svých tvrzení odkázali na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
20. listopadu 1997 (10 Cmo 260/97) a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2000 (3 Cmo 243/99). Stěžovatelé navrhli odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, ve výrocích III a IV a navrhli jeho zrušení v uvedeném rozsahu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nepřiznání náhrady nákladů řízení před obecnými soudy je zákonem (§150 o. s. ř.) vázáno na posouzení "důvodů hodných zvláštního zřetele" a je tak věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k v zákoně stanoveným podmínkám o nich rozhodovaly, když ústavní ochrana (přezkum) těchto výroků (rozhodnutí), s ohledem na povahu věci, může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně; tvrzení stěžovatelů stran věcné nesprávnosti jimi napadeného rozhodnutí však tohoto druhu není, neboť - jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995) - přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká. Ostatně rozhodovací důvody obecného soudu (Krajského soudu v Brně) byly v odůvodnění jeho rozhodnutí zákonem stanoveným způsobem vyloženy (§157 odst. 2 o. s. ř.), proto z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze tomuto obecnému soudu nic vytknout. K porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces (čl. 1, čl. 90 věta první Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) proto nedošlo; ústavní stížnost stěžovatelů byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ní bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, nebylo nutno se zabývat návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Krajského soudu
v Brně, jak je vpředu označeno, v rozsahu, v jakém bylo ústavní stížností napadeno, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci IV. ÚS 209/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., usn. č. 2, Praha 1995).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. července 2002