ECLI:CZ:US:2002:3.US.337.02
sp. zn. III. ÚS 337/02
Usnesení
III. ÚS 337/02
Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 13 Co 4/2002, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. listopadu 2001, sp. zn. 13 C 223/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou formálně vadnou ústavní stížností napadla stěžovatelka usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2002 (13 Co 4/2002-127), kterým bylo potvrzeno jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. listopadu 2001
(13 C 223/97-118), jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o ustanovení právního zástupce.
Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. května 2000 (13 C 223/97-53) bylo zrušeno právo společného nájmu k bytu, sestávajícího ze dvou pokojů a kuchyně s přísl.,
II. kategorie, v domě čp. 1015 v Praze 1, K. S. 11, a bylo určeno, že tento byt bude jako nájemce užívat žalovaná A. J. Stěžovatelka, která uvedla, že žije v předmětném bytě ve společné domácnosti s žalobcem, který je otcem jejího dítěte, domáhala se jako vedlejší účastník na jeho straně vstupu do řízení, avšak Městský soud v Praze tento vstup nepřipustil (usnesením čj. 13 Co 292/2000-78). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka "dovolání", které bylo spolupodepsáno právním zástupcem žalobce JUDr. M.M., požádala o osvobození od soudního poplatku z "dovolání" a o "přidělení advokáta".
Odvolací soud (Městský soud v Praze) v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že ze spisu je patrno, že veškerá podání stěžovatelky sepisuje právní zástupce žalobce a že zájmy žalobce jsou shodné se zájmy stěžovatelky. Je-li žalobce zastoupen advokátem, není zapotřebí, aby stěžovatelka byla samostatně zastupována dalším advokátem, popř. týmž advokátem, který zastupuje žalobce. Z tohoto důvodu nebyl stěžovatelce ustanoven zástupce podle §30 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti s tímto závěrem odvolacího soudu nesouhlasila a poukazovala na to, že existuje možnost střetu jejích zájmů se zájmy žalobce. Tvrdila, že z tohoto důvodu advokát žalobce odmítl její zastupování v tomto řízení. Stěžovatelka zdůrazňuje, že je samoživitelka s dítětem a že je na mateřské dovolené, proto nedisponuje finančními prostředky na soudní výlohy, a proto podala předmětnou žádost. Postupem obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatelka proto navrhla zrušení usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu v Praze 1, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §30 odst. 1 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů.
Obecný soud II. stupně přezkoumal žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce a neshledal ji důvodnou, neboť dospěl k závěru, že to nebylo třeba k ochraně jejích zájmů. Své rozhodnutí (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2002 - 13 Co 4/2002-127) v tomto směru ústavně konformním způsobem odůvodnil, proto nelze pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), na jehož základě je výlučně založena ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, tomuto obecnému soudu nic vytknout, odhlédnuto již od toho, že žádost o ustanovení zástupce je oprávněn podat účastník řízení a stěžovatelce postavení účastníka (resp. vedlejšího účastníka) přiznáno nebylo.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly, a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ústavní stížnost stěžovatelky bylo nutno posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno, aniž by bylo nutno vésti stěžovatelku k odstranění formální vady v zastoupení v řízení před Ústavním soudem advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. srpna 2002