ECLI:CZ:US:2002:3.US.342.02
sp. zn. III. ÚS 342/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným A. Č., zastoupeného Mgr. T. F., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 187/2000, ze dne 6. 12. 2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 2/2000, ze dne 21. 9. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným dne 27. 5. 2002 se navrhovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 187/2000, ze dne 6. 12. 2001 a s ním spojeného rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 2/2000, ze dne 21. 9. 2000. To s tím, že vydáním uvedených rozhodnutí a postupem tomu předcházejícím byla zasažena jeho ústavně zaručená práva stanovená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), jakož i čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 2/2000, Ústavní soud zjistil, že označeným rozsudkem téhož soudu byl navrhovatel uznán vinným pokusem k trestnému činu vydírání podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) k §235 odst. 1, 2 písm. b) odst. 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání, a to jak sám, tak i prostřednictvím své obhájkyně. Poukázal na to, že rozsah provedeného dokazování i jeho obsah neumožnil nalézacímu soudu dospět k závěru o jeho vině, zejména pro rozpory v učiněných svědeckých výpovědích. Poukázal i na to, že při srovnávání s výsledky vyšetřování vznesl námitku podjatosti vůči vyšetřovatelce činné v jeho trestní věci a proto se také odmítl s výsledky vyšetřování seznámit, když seznámení nemohlo být za dané situace uskutečněno, přičemž obžaloba v jeho trestní věci byla podána ještě předtím než bylo nadřízeným orgánem na základě stížnosti navrhovatele o zmiňované podjatosti vyšetřovatelky rozhodnuto. V takovém postupu pak spatřuje výrazné omezení svého práva na obhajobu. O podaném odvolání rozhodoval Vrchní soud v Praze, který rozhodl rozsudkem, č.j. 2 To 187/2000-1102 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině i ve výrocích o trestu a o povinnosti k náhradě škody a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že navrhovatele (i spoluobviněného) uznal vinným spolupachatelstvím podle §9 odst. 2 tr. zák. k trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na náležité objasnění předmětné trestné činnosti navrhovatele, včetně rozsahu provedeného dokazování i právních závěrů z něj vyvozených. Poukázal zejména na ucelené a přesvědčivé výpovědi poškozených a důkazy je podporující. Věnoval se i námitce stran vznesení podjatosti vyšetřovatelky v uvedené trestní věci v souvislosti s možnosti navrhovatele (případně jeho obhájce) seznámit se s výsledky provedeného vyšetřování, včetně studia trestního spisu. V tomto směru poukázal na nepochybnou možnost trestní spis prostudovat (seznámit se s ním) i bez ohledu na vznesenou námitku podjatosti, o které ostatně bylo rozhodnuto v souladu s trestním řádem, kdy namítaná podjatost shledána nebyla. Vysvětlil také o které důkazy bylo rozhodnutí ve věci opřeno a proč některé důkazy neprovedl. Právně jednání navrhovatele potom kvalifikoval v souladu s novelou trestního zákona účinnou od 1. 1. 2002.
Proti označeným rozhodnutím podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti v jehož důvodech opakoval argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy (podjatost, provedení dokazování a jeho hodnocení), doplněné námitkou spočívající v tom, že odvolací soud při svém rozhodování nepřihlédl k argumentaci vedené obhájcem navrhovatele v odvolání jím podaného (dne 13. 3. 2001), Dle jeho názoru tak vydáním napadených rozhodnutí a postupem, který jim předcházel byla zasažena jeho ústavně garantována základní práva stanovená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny, stejně jako v čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy.
Ve vyjádření Vrchního sodu v Praze, které si Ústavní soud vyžádal, předseda příslušného senátu poukázal na důvody uvedené v napadeném rozhodnutí s tím, že se odvolací soud důsledně zabýval argumenty navrhovatele i jeho obhájce, vypořádal se s vznesenými námitkami, když postupoval v souladu s trestním řádem (§254 odst. 1, platným v době rozhodování), když přezkoumal zákonnost i důvodnost všech výroků napadeného rozsudku i správnost postupu řízení, které rozsudku předcházelo a přihlížel i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Má za to, že v řízení před obecnými soudy nebyla porušena práva navrhovatele a zejména ani jeho právo na obhajobu, když při svém rozhodování přihlédl i k novele trestního zákona účinné od 1. 1. 2002.
Vrchní státní zastupitelství v Praze svým přípisem ze dne 21. 6. 2002 se v souladu s ust. §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, svého postavení vedlejšího účastníka v označené věci vzdalo.
Po zvážení obsahu spisového materiálu vedeného v předmětné věci, argumentace navrhovatele i vyjádření Vrchního soudu v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Především na tomto místě nutno připomenout, že z hlediska ústavněprávního, které jediné zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a stejně tak i hlavy prvé Úmluvy. Úlohou Ústavního soudu totiž není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů při nepochybném zjištění, že nelze nelézt extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další). Takto mu nepřísluší hodnotit ani provedené důkazy či to zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posoudit pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody, zakotvená v Ústavě, Listině či mezinárodních smlouvách, jimiž je ČR vázána. Uvedená konstatování se vztahují i na posuzovanou věc. Při hodnocení provedených důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z takto přijatého hodnocení a tedy podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (právní kvalifikace) jsou pak s ohledem na již uvedené, součástí nezávislého soudního rozhodování. Oba obecné soudy při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního řízení, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění jejich rozhodnutí. Svoje rozhodnutí opřely o řádné, odpovídajícím způsobem i rozsahem zjištěné důkazy. Odvolací soud také přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání navrhovatele a reflektoval i skutečnosti plynoucí z aktuálně platné právní úpravy v oblasti práva trestního. K námitce podjatosti je na místě uvést, že i přes podání stížnosti v tomto dílčím řízení nebrání její podaní dokončení probíhajícího úkonu trestního řízení, samozřejmě za podmínky, že nebude shledán důvod podle §30 trestního řádu. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy podjatost označené vyšetřovatelky nebyla shledána a postup navrhovatele v této souvislosti se jeví jako vysloveně formální s prvky obstrukce. I bez ohledu na uvedené měl nepochybně dostatečné možnosti seznámit se se všemi skutečnostmi týkajícími se jeho trestní věci a obsaženými v příslušných spisových materiálech a jeho právo na obhajobu v naznačených souvislostech zasaženo nebylo. Stran toho, že odvolací soud nereagoval na argumentaci obhájce navrhovatele vedenou v podaném odvolání jde pouze o domněnku, když takto podanou argumentaci v době svého rozhodování měl odvolací soud k dispozici a z důvodů uvedených v příslušném rozsudku také vyplývá, že se touto argumentací zabýval a s ní se také přiléhavě vypořádal. Napadenými rozhodnutími tak nebyl porušen zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní právo na řádný a spravedlivý proces, stejně jako nebyla porušena ani základní práva či svobody označená navrhovatelem.
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu