ECLI:CZ:US:2002:3.US.349.02
sp. zn. III. ÚS 349/02
Usnesení
III. ÚS 349/02
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H., s. r. o., zastoupené JUDr. J. Č., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. 3 Cmo 420/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2002 (3 Cmo 420/2000-236), jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2000 (33 Cm 308/98-202) ve věci nároků z nekalosoutěžního jednání H., v. o. s., spočívajícího v kontrole, údržbě a plnění hasicích přístrojů vyrobených K., městským podnikem M., a jeho právních předchůdců.
Stěžovatelka tvrdila, že obecný soud pochybil, když nevyhověl odvolání stěžovatelky a dospěl mimo jiné k závěru, že nová právní úprava nepožaduje absolvování školení
u výrobce s přezkoušením a vydáním dokladu o oprávnění ke kontrole, opravám, plnění hasicích přístrojů (§3 odst. 2 zrušené vyhl. č. 21/1996 Sb.) a s ohledem na platnou vyhl.
č. 246/2001 Sb. Odvolací soud chybně dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že žalovaný nesplňuje podmínky nového právního předpisu, který si nesprávně vyložil bez znalosti obsahu průvodní dokumentace výrobce hasicího přístroje, a porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, když přezkoumávané rozhodnutí nezrušil a nevrátil zpět obecnému soudu I. stupně.
Stěžovatelka dále tvrdila, že uvedeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejího práva zaručeného čl. 2 odst. 2, čl. 6 odst. 1, čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a zákl. svobod. V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že omezení státní moci je nejenom výrazem práv občanů, ale i povinností státu. Pokud je stát podle jiných Listinou základních práv a svobod zaručených práv povinen zajistit právo na život a vlastnické právo, je současně povinen státní moc uplatňovat. Nárok stěžovatelky, uplatněný v řízení před obecnými soudy, byť je formulován jako nekalosoutěžní, "jeho základní rozměr, spočívá v zajištění a ochraně práva na život a práva vlastnictví, tedy ústavně chráněných práv". Stěžovatelka závěrem ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne [§72 odst. 1 písm. a), §43
odst. 2 písm. a) zákona].
Námitky stěžovatelky, rozváděné v ústavní stížnosti, jsou pouhou polemikou s právními závěry obecného odvolacího soudu, tedy s vlastním meritorním rozhodnutím, jímž řízení bylo skončeno, a které pokládá stěžovatelka za nespravedlivé. Meritorní výsledek (rozsouzené) věci, tj. rozhodnutí samo, stejně jako další atributy soudcovského rozhodování, se zpravidla z ústavního přezkumu, jako důsledek nezávislosti obecných soudů (jejich soudců), vymykají. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů z těchto důvodů je proto dána jen tehdy, je-li jejich rozhodnutí zřejmým důsledkem ústavně nepřípustných procesních vad, nebo jsou-li dána jejich závažná pochybení, která zákonnost posuzovaného rozhodnutí zpochybňují natolik, že jimi je ovlivněna jejich věcná správnost nebo legalita, které jsou jinak z přezkumu Ústavním soudem vyloučeny, ale současně také je jimi zasažena ústavnost státu (k tomu srov. např. nález ve věci II. 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).
Ze samotné ústavní stížnosti ani z obsahu napadeného usnesení obecných soudů obou stupňů zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky shledán nebyl. Vrchní soud v Praze se ve svém rozhodnutí zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které uvedla v rámci odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2000 (33 Cm 308/98-202), a své rozhodnutí také vyčerpávajícím způsobem odůvodnil (§169 o. s. ř.). Je třeba uvést, že stěžovatelka
u obecných soudů žádala především uložení povinnosti žalovanému zdržet se provádění oprav a údržby hasicích přístrojů vyrobených K., městským podnikem M., a jeho právních předchůdců, jako nároku dle §53 obch. zák., z titulu ochrany proti nekalé soutěži, aniž by prokázala, že nabyla sama samostatná práva k opravám a plnění výrobků jmenovaného výrobce. Stěžovatelka uplatnila nárok, který směřuje do budoucna, a proto pro obecný odvolací soud byl rozhodný nejen skutkový, ale i právní stav v době vydání rozhodnutí, tedy stav kdy k 23. červenci 2001 byla zrušena vyhláška č. 21/1996 Sb. a nahrazena vyhláškou č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci), a již proto bylo nutno žalobou uplatněný zdržovací nárok zamítnout, stejně jako uplatněný nárok na zaplacení 1 mil. Kč jako poskytnutí zadostiučinění v penězích (§53 obch. zák.). Jde o závěr, jemuž s ohledem na vpředu vyložené zásady nelze z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Pro výše uvedené byla ústavní stížnost stěžovatelky shledána jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona] a bylo o ní rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona)
V Brně dne 15. srpna 2002