ECLI:CZ:US:2002:3.US.358.02
sp. zn. III. ÚS 358/02
Usnesení
III. ÚS 358/02
Ústavní soud rozhodl dne 5. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. L. C., zastoupeného Mgr. I. N., advokátem, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. března 2002, sp. zn. Ds 3/2002, a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 4. ledna 2002, sp. zn. Spr 2511/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné rozhodnutí Kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. března 2002 (Ds 3/2002) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí Kárného senátu Krajského soudu v Brně ze dne
4. ledna 2002 (Spr 2511/2001) a tvrdil, že oba kárné senáty svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když současně nedostály jim ústavně uloženým povinnostem (čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného práva, resp. k porušení již zmíněné povinnosti, došlo tím - stručně shrnuto - že jednak kárný senát
I. stupně "bez dalšího opomenul další důkazy", jednak že - kárný senát II. stupně - nedostatek ve skutkových zjištěních neodstranil a nadto se v opravném řízení "nevypořádal s obhajobou stěžovatele... a vyslovil (právní) názor, který nikterak nevyložil a právně neargumentoval". V podrobnostech pak stěžovatel odmítl skutkový závěr kárných senátů, že by se byl dopustil vytýkaného jednání (manipulace s ostře nabitou zbraní na místě přístupném veřejnosti) v podnapilém stavu a s odkazem na ne zcela konformní výpovědi slyšených svědků (G. a RNDr. M. ve vztahu k odbornému vyjádření RNDr. O., CSc.) dovodil, že způsob vyhodnocení těchto důkazů "kryje selektivní vytěžování důkazních prostředků".
Kárnému senátu Vrchního soudu v Olomouci jako kárnému senátu odvolacímu vytkl vady v přezkumu skutkových zjištění, o nichž již byla zmínka dříve, vyslovil své přesvědčení, že [z hlediska aplikace ustanovení §3 odst. 3 písm. d) zák. č. 412/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů] nebyla u návrhu ministra spravedlnosti dodržena subjektivní lhůta daná zákonem (§6 odst. 5 dtto) a odmítl jeho právní názor, totiž že by ministr spravedlnosti "bez ohledu na skutečnost, kdy se dozvěděl o kárném provinění (soudce), měl možnost v průběhu řízení kdykoli otevřít možnost postihu soudce odvoláním z jeho funkce [§3 odst. 3 písm. d) zák. č. 412/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů]"; s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 176/96 (publ. v šestém svazku pod č. 89 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky) posléze navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obou kárných senátů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatel brojí proti nesprávným, pokud se týká neúplným skutkovým zjištěním, případně proti způsobu, jakým byly provedené důkazy kárnými senáty vyhodnoceny, přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat (přezkoumávat) věcnou správnost nebo legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); tuto rozhodovací praxi Ústavního soudu ve věci posuzované ústavní stížnosti je třeba o to naléhavěji připomenout, že obě ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou ve všech rozhodujících částech, dotýkajících se skutkového základu stěžovatelovy kárné věci, natolik podrobně a výstižně zdůvodněna, a to i ve vztahu k námitkám či tvrzením, které stěžovatel v průběhu kárného řízení uplatnil (§157 odst. 2 o. s. ř.), že jim z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic vytknout. Porušení zásad stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) proto shledáno nebylo, stejně jako nebyly shledány zvláštní podmínky, které by ve stěžovatelově věci ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti kárných senátů umožnily; jejich existenci ostatně stěžovatel ani netvrdil.
Obdobně nedůvodná byla shledána tvrzení stěžovatele stran překročení zákonem stanovené lhůty pro podání návrhu (ministrem spravedlnosti) na odvolání kárně stíhaného soudce z jeho funkce; stěžovatel se především mýlí, jestliže běh této (dvouměsíční) lhůty, jako lhůty na zahájení kárného řízení, spojuje se dnem, kdy došlo k inkriminovanému jednání (6. srpna 2001), neboť tato podle zákona (§6 odst. 5 zák. č. 412/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) počíná dnem, kdy se aktivně legitimovaný orgán o kárném provinění dozvěděl; v posuzované věci, jak správně zjistily kárné senáty, však k zahájení kárného řízení proti stěžovateli došlo ze zákona, čímž se zmiňovaný režim plynoucí z označeného ustanovení zákona (č. 412/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) stal ve stěžovatelově věci absolentním; Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci proto právem stěžovatelovo tvrzení
o propadlé lhůtě ministra spravedlnosti k podání návrhu na zbavení funkce soudce odmítl poukazem na to, že v kárném řízení zahájeném ze zákona zůstává ministrovo právo (§6
odst. 2 zák. č. 412/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ingerence jako samostatné procesní právo zachováno. Protože tento, byť stručně vyjádřený závěr Kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci vystihuje dostatečně zřetelně podstatu věci, není přes zmíněnou stručnost v rozporu s kautelami ústavnosti a její ochranou, nebylo důvodu jej v intencích stěžovatelových tvrzení jakkoli měnit. Z téhož důvodu jeví se stěžovatelův odkaz na vpředu citovaný nález Ústavního soudu jako nepřípadný.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno, tak povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem
[§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. září 2002