ECLI:CZ:US:2002:3.US.359.01
sp. zn. III. ÚS 359/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele A.H., zastoupeného JUDr. O.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 30 Cdo 33/2001-196, ze dne 29. 3. 2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, č.j. 16 Co 362/2000-178, ze dne 3. 10. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 12. 6. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2001. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 30 Cdo 33/2001-196, ze dne 29. 3. 2001, jímž bylo odmítnuto dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. 16 Co 362/2000-178, ze dne 3. 10. 2000. Označeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě, č.j. 26 C 76/1991-170, ze dne 21. 7. 2000, jímž soud I. stupně zastavil řízení podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 26 C 76/91, vedený u Okresního soudu v Ostravě. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou podanou u označeného soudu domáhal, aby tento soud svým rozhodnutím určil, že žalovaný Z., je povinen zaplatit částky specifikované v petitu žaloby z titulu odměny za zlepšovací návrhy a vynálezy. Po provedeném dokazování rozhodl ve věci Okresní soud v Ostravě rozsudkem, č.j. 26 C 76/91-138, ze dne 18. 2. 1999 tak, že stanovil žalovanému povinnost zaplatit částku 714,60 Kč a další stanovené úroky, co do částky 266.605,90 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, co do částky 150.279,50 Kč s příslušenstvím řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání navrhovatele do všech výroků s výjimkou výroku prvního Krajský soud v Ostravě usnesením, č.j. 16 Co 233/99-157, ze dne 25. 10. 1999, potvrdil výrok o zastavení řízení, v ostatních napadených výrocích rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s vysloveným právním závěrem. Odvolací soud uložil soudu I. stupně odstranit procesní vadu, která spočívala v tom, že nebyl náležitě ujasněn předmět řízení, protože žaloba po mnoha úpravách a doplnění neodpovídá požadavkům §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř.
Ústavní soud ze spisového materiálu dále zjistil, že Okresní soud v Ostravě usnesením, č.j. 26 C 76/91-166, ze dne 27. 6. 2000, vyzval navrhovatele k odstranění vad podání ve výroku uvedeným způsobem a ve stanovené lhůtě. Následně potom Okresní soud v Ostravě usnesením, č.j. 26 C 76/91-170, ze dne 21. 7. 2000, řízení zastavil. V odůvodnění rozhodnutí pak soud I. stupně uvedl, že právní zástupce navrhovatele ve stanovené lhůtě sice zaslal soudu doplnění návrhu žalobce, avšak podle názoru soudu toto podání neodstraňuje vady žaloby, když je zde opětovně uvedeno, že navrhovatel se domáhá odměny v součtu za všechny právní důvody ke všem zlepšením ve výši 267.320,50 Kč s příslušenstvím a dále odkázal na dřívější podání navrhovatele. Tímto podáním neodstranil vady žaloby, náležitě nevymezil předmět sporu, jedná se o vady, pro které dále nelze v řízení pokračovat, a proto soud I. stupně podle §43 odst. 2 věty první o.s.ř. řízení zastavil.
K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě, který usnesením, č.j. 16 Co 362/2000-178, ze dne 3. 10. 2000, potvrdil usnesení soudu I. stupně a současně ve výroku nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud podrobně rozebral, v jakých skutečnostech spatřuje vady žaloby, na které upozornil ve svém prvním kasačním rozhodnutí, č.j. 16 Co 233/99-157, ze dne 25. 10. 1999. Odvolací soud uvedl, že na základě četných žalobních podání ani v současném stádiu řízení není zřejmé, na základě jakých skutkových tvrzení se navrhovatel domáhá svých nároků, ani není zřejmé, jaké dílčí nároky u jednotlivých zlepšovacích návrhů a vynálezů požaduje. Z tohoto důvodu potvrdil odvolací soud závěr soudu I. stupně, že žaloba je pro nedostatek skutkových tvrzení neprojednatelná.
K dovolání navrhovatele rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením, č.j. 30 Cdo 33/2001-196, ze dne 29. 3. 2001, dovolání odmítl. Dovolací soud konstatoval, že podané dovolání není přípustné. Uvedl, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně, kterým bylo řízení zastaveno. Dovolání proti takovému usnesení je podle §238a o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nepřípustné. Dále uvedl, že dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 2 o.s.ř., protože napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Řeší pouze otázku právních důsledků vad žaloby podle ustanovení §79 o.s.ř., které navrhovatel nedokázal odstranit na výzvu soudu I. stupně vydanou podle §43 o.s.ř. Dále dovolací soud uvedl, že z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti. Na základě uvedených skutečností dovolací soud dovolání odmítl, protože směřuje proti rozhodnutí, proti kterému žádné ustanovení o.s.ř. dovolání nepřipouští, aniž ve věci nařizoval jednání.
Proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ve spojení s předchozími rozhodnutími odvolacího soudu a soudu I. stupně podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože těmito rozhodnutími bylo podle jeho názoru porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny, neboť mu bylo odmítnuto poskytnutí spravedlnosti. Porušení uvedeného práva spatřoval navrhovatel v tom, že soudy jsou povinny zajistit projednávání jeho spravedlivých nároků bez ohledu na objektivní složitost případu nebo na subjektivní potíže spojené s projednáním věci. Navrhovatel uvedl, že podal přesný a odůvodněný výpočet svých nároků, a proto tvrzení o nepřehlednosti žalobního nároku bylo jen záminkou k ukončení sporu jednoduchou cestou. Podle názoru navrhovatele soudy ve snaze zjednodušit si práci, odmítly navrhovateli jeho základní právo dané mu Ústavou obrátit se se svými nároky na soudy. Navrhovatel nesouhlasil s názorem Nejvyššího soudu ČR, že předmětná otázka nemá zásadní právní význam. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR i rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu je rozhodnutím procesní povahy, z něhož vyplývá, že v důsledku nepřípustnosti dovolání se Nejvyšší soud nemohl věcí nijak meritorně zabývat. V podrobnostech pak Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a konstatoval, že uvedeným usnesením se nedopustil porušení základních práva navrhovatele.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatel domáhal ochrany svých základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Navrhovatel napadl především usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 30 Cdo 33/2001-196, ze dne 29. 3. 2001, kterým bylo odmítnuto dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. 16 Co 362/2000-178, ze dne 3. 10. 2000. Uvedené usnesení bylo navrhovateli doručeno dne 25. 4 2001, takže návrh byl podán včas. Při posouzení napadeného usnesení je nutno si především uvědomit, že návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání před Krajským soudem v Ostravě nebylo vyhověno, protože tento soud posouzení právních důsledků vad žaloby nepovažoval za otázku zásadního právního významu. Dovolací soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, se nejdříve zabýval otázkou posouzení přípustnosti dovolání a vyslovil závěr, že dovolání je podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu nepřípustné. Ústavní soud přezkoumal postup dovolacího soudu a přisvědčil jeho názoru, že otázka právních následků vad žaloby není z pohledu rozhodovací praxe soudů otázkou zásadního právního významu vzhledem k tomu, že judikatura v této oblasti je velmi široká a ustálená a ustanovení občanského soudního řádu jsou v tomto směru jednoznačná. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR nebylo porušeno základní právo navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Navrhovatel však dále napadl i usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. 16 Co 362/2000-178, ze dne 3. 10. 2000. Jestliže však dovolání v předmětné věci bylo nepřípustné, pak posledním opravným prostředkem, který navrhovateli zákon k ochraně jeho práva poskytoval, bylo odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně. Aby se Ústavní soud mohl ústavní stížností proti rozhodnutí odvolacího soudu zabývat, musí být taková stížnost podána za podmínek stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §72 odst. 2 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředků, který zákon k ochraně práva poskytuje. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě bylo navrhovateli doručeno dne 26. 10. 2000. Lhůta pro podání návrhu uplynula dne 24. 12. 2000, protože však konec lhůty připadl na státní svátek, byl posledním dnem lhůty den 27. 12. 2000. Návrh byl však podán na poště dne 12. 6. 2001, tedy po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 30 Cdo 33/2001-196, ze dne 29. 3. 2001, odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. 16 Co 362/2000-178, ze dne 3. 10. 2000, pak Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu