ECLI:CZ:US:2002:3.US.365.01
sp. zn. III. ÚS 365/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele ing. L.H., zastoupeného JUDr. J.S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 25 Cdo 1369/2000-352, ze dne 28. 3. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. 28 Co 514/99-287, ze dne 2. 11. 1999 a rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku, č.j. 3 C 141/93-259, ze dne 26. 1. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal cestou telefaxového podání dne 15. 6. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který doplnil písemným podáním ze dne 15. 6. 2001, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 25 Cdo 1369/2000-352, ze dne 28. 3. 2001, kterým bylo odmítnuto dovolání navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 28 Co 514/99-287, ze dne 2. 11. 1999, jakož i proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku, č.j. 3 C 141/93-259, ze dne 26. 1. 1999. Podle názoru navrhovatele napadenými rozsudky bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na rovnost v právech podle čl. 1 Listiny.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 3 C 141/93, vedený u Okresního soudu v Rakovníku. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy měl navrhovatel postavení žalovaného, proti němuž žalobkyně uplatnila nárok na smluvní pokutu, na náhradu škody a další související nároky.
Ústavní soud se především zabýval posuzováním napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Navrhovatel namítal, že tímto rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovnost v právech podle čl. 1 Listiny. Porušení uvedených práv napadeným rozsudkem spatřoval navrhovatel v tom, že dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen "o.s.ř."). Navrhovatel nesouhlasil se závěrem dovolacího soudu, který konstatoval, že i když slovně rozsudek odvolacího soudu obsahuje formulaci "... se mění rozsudek soudu I. stupně...", obsahově se nejedná o změnu, ale o potvrzení rozsudku soudu I. stupně, a proto dovolání není podle §238 odst. 1 písm. a) přípustné. Navrhovatel nesouhlasil ani se závěrem dovolacího soudu, že dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože bezprostředně předcházejícím rozsudkem soudu I. stupně, č.j. 3 C 141/93-209, ze dne 16. 10. 1997, bylo rovněž v napadeném výroku návrhu vyhověno. Navrhovatel se domníval, že nelze přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. posuzovat jen podle bezprostředně předcházejícího rozsudku soudu I. stupně, protože ve věci byl soudem I. stupně dne 24. 10. 1995 vydán rozsudek, č.j. 3 C 141/93-81, jímž byl návrh žalobkyně v napadeném výroku zamítnut. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze, č.j. 27 Co 38/96-100, ze dne 14. 3. 1996. Následně soud I. stupně opět rozhodl rozsudkem, č.j. 3 C 141/93-130, ze dne 28. 11. 1996 tak, že návrh žalobkyně v předmětném nároku zamítl. I tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Praze, č.j. 28 Co 173/97-148, ze dne 7. 5. 1997, zrušen. V těchto zamítavých rozsudcích vycházel soud I. stupně z právního názoru zaujatého v usnesení Krajského soudu v Praze, č.j. 15 Co 541/93-34, ze dne 25. 5. 1994. Z uvedeného podle názoru navrhovatele vyplývá, že návrh žalobkyně byl dvakrát zamítnut a soud I. stupně měl na věc zcela jiný právní názor a teprve v posledních rozsudcích se řídil právním názorem odvolacího soudu. Konečně navrhovatel nesouhlasil se závěrem dovolacího soudu, že není dána ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř., i když žalobkyně se ve svém návrhu domáhala něčeho jiného než jí soud nakonec přiznal. Od počátku řízení chyběl řádný návrh na zahájení řízení. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud napadený rozsudek dovolacího soudu zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Dovolací soud uvedl, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jsou v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně uvedeny důvody, pro které obecně není rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím; tyto důvody vycházejí z procesních předpisů a z konstantní judikatury dovolacího soudu. Ve vztahu k námitkám navrhovatele na přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. pak dovolací soud uvedl, že rozhodující je, zda ze závazného právního názoru odvolacího soudu vycházel soud I. stupně v rozsudku, který byl dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu potvrzen (tj. v rozsudku ze dne 26. 1. 1999), a nikoliv zda byl právním názorem vázán při vydání svých předchozích, později zrušených rozhodnutí. Kromě toho, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně ze dne 26. 1. 1999 i z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, soud I. stupně posoudil smlouvu z 12. 6. 1992 jako platnou smlouvu o opravě věci, takže nelze hovořit o tom, že by jeho rozhodnutí vycházelo z právního názoru odvolacího soudu ve zrušujícím usnesení ze dne 25. 5. 1994, že "hospodářská smlouva z 12. 6. 1992 je smlouvou o budoucí smlouvě a nikoliv platnou smlouvou o dílo". Ve vztahu k námitce navrhovatele podle §237 o.s.ř. (v řízení chyběl od počátku návrh) dovolací soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Závěrem pak dovolací soud konstatoval, že podle jeho názoru nebyla porušena ústavní práva navrhovatele, a proto navrhl, aby podaný návrh byl odmítnut.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Podstatou námitek navrhovatele je jeho nesouhlas s posuzováním přípustnosti dovolání dovolacím soudem. Ve vztahu k námitce týkající se nepřípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Ústavní soud přisvědčil právnímu závěru dovolacího soudu i s přihlédnutím ke konstantní judikatuře, která nálezy Ústavního není dotčena, a to, že posuzování, zda rozsudek odvolacího soudu byl rozsudkem měnícím nezáleží jen na tom, zda odvolací soud takto svůj výrok označil, ale závisí především na tom, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu I. stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu I. stupně věcně odlišně. V předmětné věci Ústavní soud neshledal pochybení při posuzování existence tohoto dovolacího důvodu dovolacím soudem a porušení práva na soudní ochranu
Ve vztahu k námitce týkající se nepřípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Ústavní soud rovněž neshledal pochybení dovolacího soudu, který dospěl k závěru, že tento dovolací důvod dán není. Odůvodnění právního závěru dovolacího soudu je dostačující jak v písemném odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak je tento závěr i jednoznačně odůvodněn i ve vyjádření k návrhu. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce navrhovatele, že judikatura připouštějící dovolání v případech, kde příčinou odlišného pozdějšího rozsudku soudu I. stupně byl závazný právní názor, vyjádřený v rozhodnutí, jímž byl zrušen jakýkoliv dřívější rozsudek soudu I. stupně, je aplikovatelná na předmětnou věc. Jak uvedl dovolací soud ve svém vyjádření a Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, rozsudky soudu I. stupně vycházely z jiného právního názoru (platná smlouva o opravě věci) než odvolací soud, na jehož názor vyjádřený v usnesení ze dne 25. 5. 1994 (smlouva o budoucí smlouvě, neplatná smlouva o dílo) navrhovatel poukazoval. Podle názoru Ústavního soudu postupoval dovolací soud v souladu s ustálenou judikaturou, když tento dovolací důvod nepřipustil, svým postupem neporušil právo navrhovatele na soudní ochranu.
Ve vztahu k námitce týkající se přípustnosti dovolání podle §237 o.s.ř. (námitka navrhovatele, že v řízení od počátku chyběl řádný návrh) se Ústavní soud ztotožnil s právním názorem dovolacího soudu, který byl řádně vysloven a odůvodněn v napadeném rozhodnutí. Ani zde neshledal Ústavní soud porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 90 Ústavy ČR.
Námitku, týkající se porušení čl. 1 Listiny, navrhovatel odůvodňoval postupem obecných soudů nižších stupňů. Vzhledem k tomu, že návrh proti rozhodnutí odvolacího soudu byl podán opožděně, Ústavní soud se posuzováním této námitky dále nezabýval.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 25 Cdo 1369/2000-352, ze dne 28. 3. 2001, odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Podaným návrhem se navrhovatel domáhal i přezkoumání rozsudku soudů nižších stupňů, tj. soudu odvolacího i soudu I. stupně. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posuzováním návrhu, musí zkoumat procesní podmínky pro přípustnost takového návrhu. Vzhledem k tomu, že dovolání navrhovatele bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto jako dovolání nepřípustné, přísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat, zda v posouzení nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud ČR neporušil základní právo navrhovatele na soudní ochranu. Ústavní soud, jak je výše uvedeno, dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR odmítnutím dovolání pro nepřípustnost neporušil základní právo navrhovatele na soudní ochranu.
Současně je však nutno připomenout, že pokud dovolání bylo nepřípustným procesním prostředkem, pak posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva navrhovateli poskytoval ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), bylo odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Vzhledem k této skutečnosti je pak nutno posuzovat včasnost podání návrhu proti rozsudku odvolacího soudu. Podle §72 odst. 2 citovaného zákona lhůta k podání návrhu je 60 dnů. Lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V předmětné věci byl rozsudek Krajského soudu v Praze, č.j. 28 Co 514/99-287, ze dne 2. 11. 1999, doručen právnímu zástupci navrhovatele dne 3. 1. 2000. Tímto dnem počala plynout lhůta k podání návrhu proti tomuto rozsudku. Posledním dnem lhůty byl den 2. 3. 2000. Návrh směřující proti rozsudku Krajského soudu byl však podán současně s návrhem směřujícím proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, tedy dne 15. 6. 2001. Z uvedeného vyplývá, že byl podán po lhůtě stanovené v §72 odst. 2 citovaného zákona.
Vzhledem k této skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 28 Co 514/99-287, ze dne 2. 11. 1999, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku, č.j. 3 C 141/93-259, ze dne 26. 1. 1999, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu