ECLI:CZ:US:2002:3.US.376.02
sp. zn. III. ÚS 376/02
Usnesení
III. ÚS 376/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. Š., zastoupeného JUDr. V. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. března 2002, sp. zn. 33 Odo 62/2002, mimo ústní jednání dne 10. září 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a po odstranění formální vady, ve smyslu výzvy Ústavního soudu, co do ostatních náležitostí ve shodě se zákonem [§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. března 2002
(33 Odo 62/2002-277) a tvrdil, že tento obecný soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu; podle obsáhlého odůvodnění ústavní stížnosti, v němž se stěžovatel poněkud nepřehledným způsobem dotýká i jiných blíže neoznačených řízení, resp. postupu či rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci označených jako PČR, SZ, OS i KS, k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele došlo tím, že Nejvyšší soud ČR v jeho občanskoprávní věci odmítl jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. února 2001 (22 Co 125/2000-247). Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle rozhodovacích důvodů, vyložených v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl proto, že je - z důvodů podrobně vyložených - posoudil jako podané po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty.
Za této situace, kterou stěžovatel sám hodnotí jako svou "formální chybu", a kdy ani jeho odkazy na případně jinou možnou interpretaci zákona č. 30/2000 Sb. na správnosti závěrů dovolacího soudu nemohou nic změnit, nezbývá než ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu dovodit, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), neboť zmeškání lhůty k podání dovolání jako posledního prostředku, který zákon za stejným účelem poskytuje (§72 odst. 2 al. 2 zákona), a o který stěžovatel sám v předchozím řízení usiloval, jde na vrub procesní nedůslednosti stěžovatele, jejíž důsledky nelze ex post napravit.
Z takto vyložených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako nepřípustná (§75 odst. 1 zákona) a o ní jako takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem
[§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. září 2002