ECLI:CZ:US:2002:3.US.401.01
sp. zn. III. ÚS 401/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným K.B., zast. Mgr. J.K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 697/2000, ze dne 26. 3. 2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 7 T 117/98, ze dne 18. 7. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným dne 29. 6. 2001 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 697/2000, ze dne 26. 3. 2001, a to ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné, č.j. 7 T 117/98-240, ze dne 18. 7. 2000. To s tím, že vydáním uvedených rozhodnutí i způsobem, který tomu předcházel bylo zasaženo základní právo navrhovatele uvedené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) totiž, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodu a způsobem, který stanový zákon. Dále obecně uvedl, že zmíněnými rozhodnutími bylo zasaženo právo navrhovatele na řádný zákonný trestní proces.
Ze spisu Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 7 T 117/98, který si Ústavní soud vyžádal, tak zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 trestního zákona (dále tr. zák.) a byl mu uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem a dále povinnost uhradit způsobenou škodu. Skutkově bylo soudem I. stupně nalezeno, že navrhovatel vybral z účtu NH, jako člen její správní rady neoprávněně částku 90.000,- Kč a o tuto částku se takto obohatil. V řízení před soudem I. stupně i v rámci svého odvolání proti uvedenému rozsudku se navrhovatel hájil tím, že uvedenou částku označené nadaci při zahájení její činnosti poskytl tak, aby mohla fungovat, šlo vlastně o půjčku v označené výši a částku 90.000,- Kč si vyzvedl s tím, že takto byl nadací splacen dluh, který u navrhovatele měla. Obecné soudy po provedeném řízení dospěly k závěru, že v daném případě nemohlo jít o splacení dluhu navrhovatele (který vlastně nebyl ani jednoznačně prokázán), ale peníze takto získané navrhovatelem a v rozhodné době uložené na účtu nadace pocházely nepochybně z darů od různých osob (právnických a fyzických) a byly poskytnuty účelově a byly vázány takto na realizaci cíle deklarovaného nadací (dle jejího statutu), a to na úhradu léčby konkrétních pacientů v soukromém zdravotnickém zařízení. Odvolací soud proto podané odvolání svým usnesením, č.j. 5 To 697/2000-265, ze dne 26. 3. 2001, podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné, když se shodl se skutkovými i právními závěry soudu nalézacího. I on má za prokázané, že v době, kdy stěžovatel vybral uvedenou částku z účtu nadace ve svůj prospěch, nemohl vědět, že peníze takto na účtu vedené představovaly souhrn částek na účet vložený konkrétními sponzory, které nadací mohly být užity pouze ke konkrétnímu účelu, a to k úhradě léčby konkrétních pacientů v konkrétním zdravotnickém zařízení. Ke zvolenému postupu potom prokazatelně neměl ani souhlas členů správní rady nadace.
V podaném návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel v zásadě opakoval argumentaci, kterou užil v řízení před obecnými soudy. Jejím jádrem je tvrzení navrhovatele o poskytnutí půjčky nadaci s tím, že byl také oprávněn dát příkaz k převodu finančních prostředků z účtu nadace na účet svůj a takto vlastně učinil úkon směřující k vrácení jím poskytnuté půjčky. Poukázal i na obdobný postup MUDr. P., kdy protiprávní postup jejího jednání shledán nebyl. Z hlediska ústavněprávního lze z podaného návrhu nejspíše usoudit na to, že navrhovatel v řízení před obecnými soudy namítl rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy. Má za to, že došlo k porušení práva stěžovatele na řádný zákonný trestní proces, což ve svém důsledku vedlo k jeho odsouzení. Označená rozhodnutí obecných soudů pak navrhl zrušit.
K podanému návrhu se vyjádřil Krajského soudu v Ostravě, jako účastník řízení před Ústavním soudem a v něm poukázal na důvody svého rozhodnutí, ve kterém odkázal na příslušné svědecké výpovědi zejména osob, které v nadaci pracovaly. Poukázal na to, že uvedená částka na účtu nadace představovala finanční prostředky vložené konkrétními sponzory na léčbu pacientů zajišťovanou právě nadací. Částku stěžovatel vybral prokazatelně z účtu nadace, a to bez vědomí kohokoliv ze správní rady, a to v době kdy přestal být jejím členem. K takovému postupu nebyl v té chvíli již navrhovatel oprávněn a jednalo se tak z jeho strany o svévoli s trestněprávními důsledky. Stran námitek ohledně výběru peněz MUDr. P. uvedl, že soud je vázán obžalovací zásadou a okolnostmi tohoto výběru se tak ani nemohl zabývat. Návrh tak pokládal za neopodstatněný, a proto jej navrhl odmítnout.
KSZ se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soud vzdalo (§28 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále zák. o Ústavním soudu).
Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že není součástí obecných soudů a takto pouze hledisko ústavněprávní je tím, které zakládá jeho ingerenci do jurisdikční činnosti soudů obecných. Vycházeje z této skutečnosti, berouce v úvahu uvedený spisový materiál, argumentaci vedenou navrhovatelem i vyjádření Krajského soudu v Ostravě, dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Také Ústavní soud nemá výhrad proti skutkovým zjištěným učiněným obecnými soudy a právním závěrem z nich vyvozeným. Nepochybně bylo v řízení před obecnými soudy totiž prokázáno, že v dané chvíli peníze na účtu nadace představovaly prostředky složené konkrétními sponzory na konkrétní účet, a to v souladu s cílem nadace. Za dané situace (takto spolehlivě zjištěného skutkového stavu) se úvahy o prostředcích, které snad měl navrhovatel do nadace vložit (tzv. na její rozjezd) nejeví jako relevantní. Ostatně i soud I. stupně správně poukázal na to, že o "půjčce" tak jak uváděl navrhovatel v kritické době se členy nadace (o jejím vrácení) nejednal, nedomáhal se jejího splacení, a to ani případně občanskoprávní cestou. Pokud za daného stavu jednal způsobem, který nepochybně před obecnými soudy byl prokázán, nelze, a to ani z hledisek ústavněprávních kritizovat takový postup a v posledku i závěry, ke kterým obecné soudy dospěly. Jinými slovy řečeno - mezi shledanými skutkovými zjištěními, o kterých nejsou pochyby ani ze strany navrhovatele a právními závěry z nich dovozených, není rozpor, tím méně tak výrazný, který by umožnil Ústavnímu soudu konstatovat překročení hranice ústavnosti. To zejména i z hledisek principů představujících právo na spravedlivý proces, byť navrhovatelem výslovně neoznačených (hlava pátá Listiny). Stejně nutno uvést, že postupem obecných soudů v dané věci nebylo zasaženo základní právo označené navrhovatelem (čl. 8 odst. 2 Listiny) v souvislosti s namítaným zbavení svobody.
S poukazem na uvedené tak nezbylo Ústavnímu soudu než podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu