ECLI:CZ:US:2002:3.US.403.02
sp. zn. III. ÚS 403/02
Usnesení
III. ÚS 403/02
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky C. s., akciová společnost, zastoupené JUDr. L. K., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. března 2002, sp. zn. 21 Cdo 276/2001, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2000, sp. zn. 4 Cmo 1514/97, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů, totiž pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2000
(4 Cmo 1514/97-241) a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. března 2002
(21 Cdo 276/2001- 286), jimiž byla stěžovatelka jako zástavní věřitel zavázána zaplatit Československé obchodní bance, a. s., částku 163,365.236,38 Kč pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdila, že oběma rozhodnutími jmenované obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na nedotknutelnost majetku čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a aniž by blíže zdůvodnila své tvrzení co do porušení těchto ústavně zaručených práv, své výhrady vůči napadeným rozhodnutím rozvedla tak, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily normy hmotného i procesního práva, a proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti polemizovala s právními i skutkovými závěry obecných soudů a ústavní stížnost založila na vývodech hmotného i procesního práva, ponechala stranou ústavní aspekty posuzované věci, přestože tvrdila, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když současně obecným soudům vytkla, že nesplnily jim ústavně uloženou povinnost poskytnout ochranu (jejím) právům na nedotknutelnost majetku (čl. 11 Listiny základních práv a svobod).
Z tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy svými rozhodnutími "porušily její právo na spravedlivý proces", lze odvodit, že stěžovatelka (mylně) má za to, že obsah článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy "stanovený postup", sluší vztáhnout nejen k procesním kautelám, za nichž v intencích procesního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) bylo rozhodnutí vydáno, ale také k výsledku řízení, tedy k vlastnímu meritornímu rozhodnutí, jímž řízení bylo skončeno, a které stěžovatelka pokládá za nesprávné.
Tato právní konstrukce však v ústavnosti republiky (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nemá oporu.
V naznačených souvislostech je třeba připomenout, že v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu zákonný znak "stanoveného postupu" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) jako ústavní záruka ochrany ústavně zaručených práv vyjadřuje podmínky ústavně souladného řízení, jimiž je třeba rozumět především a výlučně plný respekt k (zákonem stanoveným) procesním podmínkám, za nichž řízení před orgány veřejné moci probíhá, a které - jako jejich součást - chrání další (ústavní) zásady, jimiž je řízení ovládáno (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další).
Meritorní výsledek (rozsouzené) věci, tj. rozhodnutí samo, stejně jako další atributy soudcovského rozhodování (kupř. hodnocení důkazů - §132 o. s. ř. apod.) se zpravidla z ústavního přezkumu, jako důsledek nezávislosti obecných soudů (jejich soudců), vymykají. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů z těchto důvodů je proto dána jen tehdy, je-li jejich rozhodnutí zřejmým důsledkem ústavně nepřípustných procesních vad, nebo jsou-li dána jiná závažná pochybení, která zákonnost posuzovaného rozhodnutí zpochybňují natolik, že jimi je ovlivněna nejen jejich věcná správnost nebo legalita, které jsou jinak z přezkumu Ústavním soudem vyloučeny, ale současně také je jimi zasažena ústavnost státu (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).
Pod naznačené výjimky však věc stěžovatelky nespadá.
Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelky, ostatně zcela totožné s námitkami uplatněnými ať již v řízení odvolacím nebo dovolacím, má svůj základ v otázkách obecného práva (např. pasivní legitimace) a tedy v oblasti mimo rozhodovací pravomoc Ústavního soudu a obsahově bylo předmětem posouzení obecnými soudy, zejména pak Nejvyšším soudem ČR. Jestliže tento soud dospěl - mimo jiné - k závěru, že nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna (§151f odst. 1 obč. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1998), může se oprávněný zástavní věřitel domáhat uspokojení této pohledávky jen z výtěžku prodeje této zástavy (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 411/01 ze dne 28. února 2002 - dosud ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno); jde o závěr, jemuž s ohledem na vpředu vyložené zásady nelze z hlediska ochrany ústavnosti
(čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když pro odklad vykonatelnosti ústavní stížnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. srpna 2002