ECLI:CZ:US:2002:3.US.420.02
sp. zn. III. ÚS 420/02
Usnesení
III. ÚS 420/02
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti 1.) E. P., 2.) M. P., 3.) B. J., 4.) J. K., všichni zastoupeni JUDr. Z. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 45 Ca 60/2001, 45 Ca 57/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soud v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Beroun, pozemkového úřadu, ze dne 21. 3. 2001, č. j. 203/2001/OPÚ-Tá, jímž nebyla schválena dohoda o vydání věci, kterou uzavřeli dne 18. 12. 1992 Lesy ČR - LZ D. jako vydávající a prof. A. Z., MUDr. O. P. a MUDr. H. Z. jako příjemci, na vydání nemovitosti v k. ú. V. Ch., V., P., H., L. a B. Dále soud rozhodl, že se věc vrací k rozhodnutí ve věci a rozhodl i o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění v záhlaví citovaného rozsudku Krajský soud v Praze uvedl, že jelikož se v posuzovaném případě jedná o dodatek k dohodě o vydání předmětných nemovitostí, uzavřené dne 18. 12. 1992 mezi povinnou osobou a žadateli E. a Z. P., a protože bude třeba rozhodnout o vlastnictví k předmětným nemovitostem všech oprávněných osob, nemohl soud dohodu o vydání nemovitostí ze dne 18. 12. 1992 a její dodatek ze stejného dne schválit, a proto potvrdil výše uvedené rozhodnutí Okresního úřadu Beroun, pozemkového úřadu, o neschválení dohody a věc vrátil podle §9 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") k rozhodnutí ve věci, tj. k rozhodnutí podle §9 odst. 4 zákona o půdě.
V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze napadli stěžovatelé včas podanou ústavní stížností. V ní zejména uvádí, že Krajský soud v Praze porušil jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a opírají se o čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Dále v postupu krajského soudu vidí i porušení jejich práv plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé především uvádí, že soud se nevypořádal beze zbytku se základními ustanoveními o. s. ř. o provádění důkazů a jeho výrok je v rozporu s ustanovením §250q odst. 2 o. s. ř.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Praze, který odkázal v plném rozsahu na závěry vyslovené v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu o neschválení dohody o vydání věci a věc vrátil k rozhodnutí ve věci dle ustanovení §9 odst. 3 zákona o půdě. Podle ustanovení §9 odst. 2 zákona o půdě dohoda o vydání nemovitosti uzavřená mezi oprávněnou a povinnou osobou podléhá schválení pozemkovým úřadem. Negativní rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzené soudem na základě podaného opravného prostředku vede k postupu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě, kdy o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem rozhodne pozemkový úřad. Až v tomto řízení se tedy rozhoduje o existenci či neexistenci hmotněprávních oprávnění osoby oprávněné a hmotněprávních povinnostech osoby povinné, a proto je třeba až toto rozhodnutí o vlastnictví (samozřejmě po vyčerpání opravného prostředku) považovat za rozhodnutí, jež je způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce chráněných na ústavní úrovni.
Jelikož řízení ve věci dosud probíhá a vzhledem k výše uvedenému, Ústavní soud ČR má za to, že stěžovatelé mají možnost domáhat se ochrany svých ústavně zaručených práv až v souvislosti s jejich případným neúspěchem v řízení vedeném podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl dle §43 odst. 1 písm. e), ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2002
JUDr. Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj