ECLI:CZ:US:2002:3.US.423.02
sp. zn. III. ÚS 423/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele ing. S.B., zastoupeného JUDr. Z. P., advokátkou, proti rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, č.j. VV-390/2002, ze dne 17. 4. 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 25. 6. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2002. Návrh směřoval proti rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, č.j. VV-390/2002, ze dne 17. 4. 2002, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Havířova, č.j. VV/54339/R-2121/01/Kob/01, ze dne 22. 1. 2002 a toto rozhodnutí potvrzeno. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 2. odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně podal návrh na zrušení článku 4 odst. 1 a 2 obecně závazné vyhlášky Statutárního města Havířova, č.j. 12/2001/MH, ze dne 12. 7. 2001, k zabezpečení čistoty a veřejného pořádku na území města Havířova, ve znění obecně závazné vyhlášky Statutárního města Havířova, č.j. 13/2001/MH, ze dne 18. 9. 2001.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový opravný prostředek se nepovažuje obnova řízení.
V předmětné věci byla stěžovateli uložena sankce (pokuta) za porušení povinnosti stanovené obecně závaznou vyhláškou Statutárního města Havířova. Porušení této povinnosti bylo posouzeno jako přestupek podle §46 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), a sankce byla uložena výše citovaným rozhodnutím Magistrátu města Havířova. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal a jeho odvolání bylo zamítnuto výše označeným rozhodnutím Okresního úřadu v Karviné. Stěžovatel sám v návrhu uvedl, že proti rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné nepodal u soudu žalobu podle části páté občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") s odůvodněním, že soud by vycházel ze stavu upraveného obecně závaznou vyhláškou Statutárního města Havířova.
I přesto, že postup strážníků Městské policie Havířov a následná rozhodnutí správních orgánů se jeví (s ohledem na popsaný skutkový děj), jako nepřiměřený a zjevně formální, nelze než konstatovat, že rozhodnutí vydaná podle zákona o přestupcích jsou rozhodnutími, jimiž se rozhoduje o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob ve smyslu §244 a násl. o.s.ř. Věcně příslušným soudem k přezkoumání rozhodnutí o přestupcích je podle §246 odst. 3 o.s.ř. okresní soud. Žalobu je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, která o sobě tvrdí, že jako účastník správního řízení byla rozhodnutím správního orgánu zkrácena na svých právech. Žalobu o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu je nutno posuzovat jako procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na takovém posuzování nic nemění skutečnost, že stěžovatel se domnívá, že by žaloba nebyla úspěšná, protože soud by věc posuzoval podle právního stavu, vyplývajícího z příslušné obecně závazné vyhlášky. Vzhledem k uvedenému je proto nutno přijmout závěr, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Na základě výše uvedeného pak nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
K návrhu na zrušení ustanovení článku 4 odst. 1 a 2 obecně závazné vyhlášky Statutárního města Havířova, č.j. 12/2001/MH, ze dne 12. 7. 2001, k zabezpečení čistoty a veřejného pořádku na území města Havířova, ve znění obecně závazné vyhlášky Statutárního města Havířova, č.j. 13/2001/MH, ze dne 18. 9. 2001, pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost nepřípustná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2002