ECLI:CZ:US:2002:3.US.43.02
sp. zn. III. ÚS 43/02
Usnesení
III. ÚS 43/02
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavních stížností stěžovatelky C.T., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2001, sp. zn. 29 Ca 131/2000, ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Ca 143/2000, ze dne 31. října 2001, sp. zn. 29 Ca 155/2000, a ze dne 26. listopadu 2001, sp. zn. 29 Ca 165/2000, takto:
I. Ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 43/02, III. ÚS 58/02, III. ÚS 61/02 a III. ÚS 70/02 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 43/02.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud rozhodl o tom, že ústavní stížnosti stěžovatelky sp. zn. III. ÚS 58/02,
III. ÚS 61/02 a III. ÚS 70/02 se spojují k rozhodnutí s ústavní stížností téže stěžovatelky sp. zn. III. ÚS 43/02, protože jde o věc, která má totožný jak skutkový základ, tak i právní aspekty jako jí předcházející ústavní stížnosti; taktéž rozsudky Krajského soudu v Brně, proti nimž označené ústavní stížnosti směřují, se liší pouze uvedením jiných správních (celních) rozhodnutí týchž orgánů, jinak jde jak po formální, tak i obsahové stránce o naprosto shodná rozhodnutí. Z důvodu hospodárnosti řízení je proto namístě o těchto ústavních stížnostech rozhodnout společně (§63 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona, §112 odst. 1 o. s. ř.), jak ze znělky výroku I tohoto usnesení je patrno.
II.
Ústavními stížnostmi, podanými včas (§72 odst. 2 zákona) a co do formálních podmínek ve shodě s tímto zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka ve své celní věci proti rozhodnutím správního soudu (rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2001 - 29 Ca 131/2000-34, ze dne 30. října 2001 -
29 Ca 143/2000-34, ze dne 31. října 2001 - 29 Ca 155/2000-34 a ze dne 26. listopadu 2001 - 29 Ca 165/2000-34) a tvrdila, že postupem označeného obecného soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 Ústavy ČR).
Těmito rozhodnutími byly zamítnuty žaloby stěžovatelky, jimiž se domáhala zrušení správních (celních) rozhodnutí, jimiž jí bylo uloženo uhradit celní dluhy (ve výši
309.669,- Kč, 329.374,- Kč, 308.997,- Kč, 381.466,- Kč).
Důvodem vydání rozhodnutí o celním dluhu bylo, že dlužník nezaplatil celní dluh a stěžovatelka se v záruční listině zavázala, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu.
Stěžovatelka v ústavních stížnostech odůvodnila porušení svých ústavně zaručených práv tak, že především se neztotožnila s názorem obecného soudu, že vznikl celní dluh, neboť předmětné zboží nebylo předloženo příslušnému celnímu úřadu určení. Dále má za to, že nevznikl platný ručitelský závazek a tvrdí, že v její věci byla porušena ust. §240, §260 a
§306 zák. č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen celní zákon) a §3 odst. 4 správního řádu. Na podporu svých tvrzení poukázala na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 446/98 ze dne 9. října 2001. Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka ve svých obsáhlých ústavních stížnostech vedla polemiku s rozhodovacími důvody obecného (správního) soudu a brojila proti věcné správnosti jeho rozhodnutí, přičemž však přehlíží, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny. Ostatně z odůvodnění rozsudků Krajského soudu v Brně, jak jsou vpředu označeny, vyplývá, že tento obecný soud se v rozsahu uplatněných žalobních vývodů danou věcí zabýval a s těmito tvrzeními stěžovatelky se zákonem stanoveným způsobem vypořádal
(§157 odst. 2 o. s. ř.), takže pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze obecnému soudu cokoli vytknout. Argumentace stěžovatelky v ústavních stížnostech je pouhou polemikou s aplikací jednoduchého práva (příslušných hmotněprávních ustanovení celního zákona), k jehož výkladu v daných souvislostech není Ústavní soud příslušný.
Obdobně nedůvodný byl shledán i poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 446/98 ze dne 9. října 2001. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že v posuzované věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav stran odpovědnosti stěžovatele za vznik celního dluhu (stěžovatel byl řidičem přepravce) a že mohly být posouzeny i další nabízející se důkazy - plná moc, ze které stěžovatel v této věci dovozoval, že nevystupoval jako celní deklarant za svou osobu, ale jako zástupce přepravce. Dále Ústavní soud jako odepření práva na spravedlivý proces považoval mimo jiné i to, že obecný soud odmítl výslech stěžovatele. Z toho pak vyplývá, že ve věci této ústavní stížnosti jde o jiné skutkové okolnosti, a odkaz stěžovatelky na tento nález byl proto posouzen jako nemístný.
Závěrem lze poukázat i na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 41/02 ze dne 5. září 2002, kterým byla ústavní stížnost téže stěžovatelky odmítnuta. Jelikož jde o věc, která má shodný jak skutkový základ, tak i právní aspekty, lze odkázat i na rozhodovací důvody tohoto usnesení.
Z takto rozvedených důvodů byly ústavní stížnosti stěžovatelky posouzeny jako zjevně neopodstatněné. Jejich zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavních stížností, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněných ústavních stížnostech bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky výroku II tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. září 2002