ECLI:CZ:US:2002:3.US.443.01
sp. zn. III. ÚS 443/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti P.I., zastoupeného JUDr. I.D., proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, č.j. 30 C 40/2001-32, ze dne 9. 5. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 20. 7. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, č.j. 30 C 40/2001-32, ze dne 9. 5. 2001, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Policie ČR, č.j. PJC-1342/ZŘ-DP-2000, ze dne 11. 12. 2000, jímž bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti rozhodnutí Policie ČR, č.j. ORTA-872/DS-2000, ze dne 30. 10. 2000. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo rozhodnuto o dopravním přestupku a navrhovateli uložena sankce. Podle názoru navrhovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 30 C 40/2001 vedený, u Okresního soudu v Českých Budějovicích. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel u označeného soudu podal správní žalobu proti rozhodnutím správních orgánů - Policie ČR. Rozhodnutím ODI, č.j. ORTA-872/DS-2000, ze dne 30. 10. 2000, byl totiž navrhovatel uznán vinným z dopravního přestupku podle §22 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), a to pro porušení §7 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a §5 odst. 1 písm. a), §6 odst. 1 a §19 odst. 1 vyhlášky FMV č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, ve znění pozdějších předpisů. Za uvedený dopravní přestupek byla navrhovateli uložena pokuta ve výši 3.000,- Kč a vysloven zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 měsíců. Porušení uvedených ustanovení spatřoval ODI v tom, že při odbočení vlevo navrhovatel, jedoucí na motocyklu, řádně nesledoval situaci v silničním provozu a počal odbočovat v době, kdy již byl předjížděn dalším vozidlem, motocykl navrhovatele nesplňoval podmínky k provozu na pozemních komunikacích a navrhovatel neměl předepsané chrániče očí.
K odvolání navrhovatele rozhodoval DI, který rozhodnutím, č.j. PJC-1342/ZŘ-DP-2000, ze dne 11. 12. 2000, odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí orgánu I. stupně. V odůvodnění uvedl, že podle §19 odst. 1 pravidel silničního provozu nesmí řidič při odbočování kromě jiných povinností ohrozit řidiče jedoucí za ním. Pojem neohrozit podle §2 odst. 14 pravidel silničního provozu znamená povinnost řidiče počínat si tak, aby jinému účastníkovi silničního provozu nevzniklo žádné nebezpečí, a to bez jakýchkoliv dalších podmínek. Z provedených důkazů je zřejmé, uvedl odvolací orgán, že navrhovatel dopravní nehodu zavinil, a proto uložená sankce je v souladu se zákonem. Dále se odvolací orgán vyjádřil i k přiměřenosti uložené sankce.
Na základě podané žaloby se přezkoumáním napadených správních rozhodnutí zabýval Okresní soud v Českých Budějovicích. Po provedeném ústním jednání pak rozsudkem, č.j. 30 C 40/2001-32, ze dne 9. 5. 2001, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nejdříve se zabýval námitkou, zda správní orgán pochybil při zjišťování skutkového stavu v naznačených směrech. Konstatoval, že svědecká výpověď označeného svědka byla provedena, avšak její význam pro posouzení skutkového stavu není podstatný, dále konstatoval, že provedení navrhovaného důkazu znaleckým posudkem vzhledem k ostatním důkazům by bylo nadbytečné. Okresní soud přezkoumal i namítaný rozpor ve výpovědích účastníků dopravní nehody. Ve vztahu k těmto námitkám Okresní soud v Českých Budějovicích pak uzavřel, že správní orgán se dostatečně věnoval skutkovým zjištěním tak, jak mu ukládá příslušné ustanovení správního řádu. Dále soud konstatoval, že při hodnocení důkazů postupoval správní orgán objektivně, když nebyly opomenuty žádné podstatné důkazy. Jejich nepřesné vymezení v rozhodnutí orgánu I. stupně bylo napraveno odvolacím orgánem. Přijatý závěr byl potom vyvozen z komplexu všech skutkových zjištění. Dále soud uvedl, že při výkladu pojmu "neohrozit" vycházel správní orgán z §2 odst. 13 vyhlášky o pravidlech silničního provozu, z něhož odvodil, že si má řidič počínat tak, aby jinému účastníku silničního provozu nevzniklo žádné nebezpečí, a to bez dalších podmínek. Okresní soud konstatoval, že uvedená interpretace je v rámci smyslu zákonného ustanovení a nejsou tak překročeny meze správního uvážení. Uzavřel, že správní řízení proběhlo v souladu se správním řádem, podklad pro napadené rozhodnutí byl dostatečný a závěr správního orgánu o porušení pravidel silničního provozu navrhovatelem je v souladu s příslušnými ustanoveními zákona a prováděcího předpisu.
Proti rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích i oběma správním rozhodnutím podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedeného základního práva spatřoval navrhovatel v tom, že soud dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí, není zde dostatečně vyložená a zdůvodněná právní argumentace a rozhodnutí nereaguje na právní závěry obsažené v podané žalobě. Dále navrhovatel věcně odůvodňoval svůj názor na plnění povinnosti při bezpečném odbočování a nesouhlasil s názorem soudu, že správní orgán nepřekročil meze správního uvážení. Žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil všechna napadená rozhodnutí.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Okresní soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že považuje podaný návrh za nedůvodný. Při rozhodování vycházel z platných právních předpisů s tím, že řízení před ním bylo vedeno v souladu s platným občanským soudním řádem. Dále pak Okresní soud plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Vzhledem k uvedenému vyjádření pak navrhl, aby Ústavní soud podaný návrh zcela zamítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika navrhovatele s hodnocením skutkového stavu tak, jak byl zjištěn ve správním řízení a přezkoumán v řízení soudním, když sám navrhovatel žádné další důkazy nenavrhoval. Dále polemizoval s právními závěry, které byly ze zjištěného skutkového stavu vyvozeny. Ústavní soud v takových situací již opakovaně judikuje, že samotný nesouhlas s právními závěry, resp. s hodnocením zjištěného skutkového stavu nelze považovat za odůvodněné tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces, jestliže právní závěry obecného soudu, event. správního orgánu byly vytvořeny na základě postupu stanoveného příslušnými ustanoveními jak správního řádu, tak i občanského soudního řádu. Ústavní soud také již jednoznačně rozhodl, že nelze přezkoumávat proces hodnocení důkazů, pokud v tomto případě správní orgány postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Okresní soud ve smyslu občanského soudního řádu pak na základě podané žaloby přezkoumával zákonnost napadeného správního rozhodnutí na základě v žalobě uvedených žalobních důvodů. Při této přezkumné činnosti je soud vázán žalobními důvody a nemůže napadené rozhodnutí přezkoumávat z jiných důvodů, než které byly uvedeny. Ústavní soud při zkoumání postupu soudu v předmětném řízení dospěl k závěru, že soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v odůvodnění svého rozhodnutí se zabýval všemi námitkami v žalobě obsaženými. Přitom neshledal, že by mezi nepochybně zjištěným skutkovým stavem a jeho právním hodnocením došlo k rozporu, který by dosáhl takového rozsahu, aby umožnil Ústavnímu soudu ingerovat do rozhodnutí soudu obecného. Vzhledem k těmto konstatováním pak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zcela neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu