ECLI:CZ:US:2002:3.US.46.02
sp. zn. III. ÚS 46/02
Usnesení
III. ÚS 46/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. Z., zastoupené Mgr. R. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2001, čj. 45 Ca 88/2001, 45 Ca 95/2001-28, rozhodnutí Okresního úřadu v Mladé Boleslavi, referátu regionálního rozvoje, oddělení územního plánování a stavebního řádu, ze dne 22. května 2001, čj. VÚP-337-330/2001-154, a rozhodnutí Městského úřadu v Kosmonosích, stavebního odboru, ze dne 19. března 2001, čj. St. 367/00, mimo ústní jednání dne 20. února 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2001 (45 Ca 88/2001, 45 Ca 95/2001-28) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí správních orgánů (rozhodnutí Městského úřadu v Kosmonosech, stavebního odboru, ze dne 19. března 2001, čj. St. 367/00, a rozhodnutí Okresního úřadu v Mladé Boleslavi, referátu regionálního rozvoje, oddělení územního plánování a stavebního řádu, ze dne 22. května 2001, čj. VÚP-337-330/2001-154) a tvrdila, že těmito rozhodnutími jmenované orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), stejně jako jimi porušily kautely dané čl. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 úst. zák. č. 1/1993 Sb. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení těchto ústavně zaručených práv - stručně shrnuto - došlo tím, že správní orgány vydaly vedlejším účastníkům (manželům D.) v rozporu se stavebním zákonem stavební povolení, dle něhož by se jejich dům měl bezprostředně dotýkat zdi jejího domu, případně by zeď jejich domu byla připojena na zeď jejího domu.
Obecnému soudu, který rozhodoval o jejich žalobách v režimu správního soudnictví, a který je zamítl, pak vytkla "nezákonnost jeho rozhodnutí (rozsudku)", neboť "ignoruje porušení práva ze strany stavebního úřadu".
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak - a to především - z napadeného rozsudku obecného soudu je patrno, že jak ve správním řízení, tak i v řízení před tímto soudem jako účastnice řízení vystupovala nikoli stěžovatelka, ale její matka B. R., vůči níž také bylo řízení pravomocně skončeno.
Z této skutečnosti vyplývá závěr, že stěžovatelka nebyla účastnicí řízení, v němž ústavní stížnosti napadené rozhodnutí bylo vydáno, a že za této procesní situace je ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným; na tomto závěru nic nemění další tvrzení stěžovatelky, totiž že dotčenou nemovitost nabyla do svého vlastnictví darovací smlouvou, jejíž právní účinky nastaly ke dni 3. července 2001, tedy v době před vydáním posuzovaného rozhodnutí obecného soudu (rozsudek byl vznesen dne 18. října 2001), a že tak "vstoupila do všech práv a povinností dárkyně".
Z rozhodovacích důvodů obecného soudu se totiž podává, že stěžovatelka v řízení před ním se tzv. procesního nástupnictví nedovolávala, přesněji, že záměnu v osobě žalobkyně soudu vůbec neoznámila.
Skončila-li tedy řízení před obecným soudem pravomocně vůči subjektu odlišnému od osoby stěžovatelky, stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem svého procesního nástupnictví dovolávat nemůže, a to nejen proto, že pro jeho vznik nejsou dány zákonné podmínky, ale proto, že toto je povahou věci vůbec vyloučeno.
Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako nepřípustná [§72 odst. 1 písm. a) zákona], neboť byla podána někým zjevně neoprávněným a o ní jako o takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevilo účelné zabývat se vadami v předložené plné moci právního zástupce stěžovatelky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. února 2002