ECLI:CZ:US:2002:3.US.471.02
sp. zn. III. ÚS 471/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaném L. H., zastoupeného JUDr. Ing. P. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Tdo 94/2002, ze dne 23. dubna 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podaným a formálně bezchybným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Tdo 94/2002, ze dne
23. dubna 2002 s tím, že jeho vydáním bylo zasaženo jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (spravedlivý proces) zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, návrhem napadené usnesení odmítl podle
§265i odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále jen tr. ř.) dovolání navrhovatele, když uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Nejvyšší soud ČR zaujal v označeném rozhodnutí stanovisko podle kterého dovoláním, které zakotvila do trestního řádu jeho novela (zák. č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002), mohou být napadena pouze taková rozhodnutí soudu druhého stupně, jež nabyla právní moci v době po
1. 1. 2002. V posuzované věci však bylo trestní řízení vedené proti navrhovateli pravomocně skončeno vyhlášením rozsudku odvolacího soudu dne 6. 12. 2001, tedy přede dnem účinnosti novely, a proto je dle názoru dovolacího soudu takto podané dovolání nepřípustné.
V podaném návrhu s takto přijatým závěrem dovolacího soudu navrhovatel nesouhlasí, s poukazem na to, že zmíněná novela neobsahuje ustanovení, které by nepřipouštělo dovolání proti rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání pravomocně skončeno před nabytím účinnosti zák. č. 265/2001 Sb., když navíc lhůtu k podání dovolání zákon neváže na právní moc rozhodnutí, ale na den jeho doručení. Nesouhlasí takto v dané věci se závěry Nejvyššího soudu ČR stran interpretace a aplikace zásady, že časová působnost trestního řádu stojí na principu, že trestní řízení se koná podle zákona účinného v době řízení. Neexistenci přechodných ustanovení v novele nelze takto přičítat k tíži odsouzeného, neboť je nutné vycházet z toho, že výše uvedená zásada je obecně platná a začíná působit dnem účinnosti nové právní úpravy do budoucna. Označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR proto navrhl zrušit.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření poukázal na obsah svého rozhodnutí a důvody v něm uvedené a poukázal i na to, že nemožnost dosažení revize dřívějších meritorních rozhodnutí soudů druhého stupně prostřednictvím dovolání garantuje také právní jistoty obviněných. Pravomocná rozhodnutí učiněná přede dnem 1. 1. 2002 byla vzhledem k předchozí úpravě zásadně nezměnitelná a napadnutelná jen omezeným okruhem mimořádných opravných prostředků. Právní názor vyslovený navrhovatelem by tak znamenal, že za stejné situace by mohla být napadena uvedená rozhodnutí i nejvyšším státním zástupcem, a to v neprospěch obviněného. Má za to, že v označeném rozhodnutí přijatý závěr nezasáhl ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele s tím, že navrhl, aby Ústavní soud postupem dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podaný návrh jako zjevně neopodstatněný, odmítl.
Návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem podaného návrhu je přesvědčení navrhovatele, že dovolání je přípustné i v případě, že směřuje proti druhostupňovému rozhodnutí, které nabylo právní moci před účinností zák. č. 265/2001 Sb., tedy před 1. 1. 2002, a postupem Nejvyššího soudu ČR mu tak byla odepřena spravedlnost (denegatio iustitiae). Ústavní soud po zvážení všech okolností případu, argumentace vedené navrhovatelem i vyjádření Nejvyššího soudu ČR, dospěl k závěru, že postup Nejvyššího soudu ČR není v rozporu s ústavně zaručenými právy navrhovatele. Samotné právo na dovolání totiž ústavně zaručeno není, a to s poukazem na ústavní řád republiky či mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána. Právo dovolání, jako právo na mimořádný opravný prostředek, jde takto nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění. Ohledně procesněprávních aspektů dovolání (stran jeho přípustnosti), ve vztahu k rozhodnutím, která nabyla právní moci před 1. 1. 2002, neshledal Ústavní soud, že by postup Nejvyššího soudu ČR v předmětné věci byl v rozporu s ústavně zaručenými právy navrhovatele. Ten v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vysvětlil (§134 odst. 2 tr. ř.) svůj právní názor, který zaujal v souladu s ústavně zaručenou zásadou nezávislosti soudní moci. Z hlediska ochrany ústavnosti, na jehož základě je dána ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných, nelze proti označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, ničeho namítat. V krátkém exkurzu do současné nauky lze upozornit, že i ta má za to, že procesní úkony v průběhu trestního řízení se provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy je úkon prováděn. Zákon totiž umožňuje podat dovolání jen v případě, kdy to "zákon připouští", čímž se rozumí to, že dovolání je přípustné proti druhostupňovým rozhodnutím, která nabyla právní moci za účinnosti právní úpravy dovolání, tedy od 1. 1. 2002. Rozhodnutí z doby před tímto datem jako předmět dovolání označit nelze, a proto jsou nepřípustná [§265i odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Napadeným rozhodnutím nebyla zasažena ústavně zaručená základní práva navrhovatele, a to ani základní právo jím označené.
S poukazem na uvedené tak nezbylo Ústavnímu soudu než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu