ECLI:CZ:US:2002:3.US.478.01
sp. zn. III. ÚS 478/01
Usnesení
III. ÚS 478/01
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatelů 1) H., a. s., 2) W., s. r.o., a 3) Č., s. r. o., zastoupených Mgr. V. S., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2001, č. j. 93 K 3/2000-294, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé se domáhali zrušení citovaného rozhodnutí s tím, že podle jejich přesvědčení soud, který nevyhověl návrhu prvního stěžovatele a v konkurzním řízení neuložil správci konkurzní podstaty předložit účetní uzávěrku k 31. březnu 2001, zasáhl do práv, jež jsou jim zaručena čl. 95 Ústavy a čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž se postupem soudu, který neprojednal věc veřejně a bez zbytečných průtahů, cítí dotčeni, navrhli, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze porušovat práva stěžovatelů.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný nebo jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 1 písm. c) a e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu usnesení Městského soudu v Praze č. j. 93 K 3/2000-294 bylo zjištěno, že jmenovaný soud dne 7. června 2001 zamítl návrh stěžovatele (v konkurzním řízení úpadce), jímž se domáhal uložení povinnosti správci konkurzní podstaty předložit účetní závěrku ke dni 31. března 2001, když návrh odůvodňoval tím, že jde o uzávěrku, nezbytnou k postupu při rozhodnutí o zrušení společnosti bez likvidace s převodem jmění na jediného akcionáře. Nutno konstatovat, že tedy nešlo o rozhodnutí ve věci samé - v řízení o konkurzu úpadce, ani o postup či rozhodnutí soudu v rámci jeho dohlédací činnosti v průběhu konkursu či k opatření zajištění jeho účelu (§12 zák. č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Proto byl návrh prvního stěžovatele shledán nepřípustným a dle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Stížnost na průtahy řízení je pak nepřípustná s ohledem na znění §75 odst. 1 citovaného zákona, když stěžovatel nevyužil prostředky k ochraně svých tvrzených práv, jež mu dává zák. č. 436/1991 Sb., upravující mj. práva a povinnosti účastníka řízení a orgánů soudů při vyřizování stížností na průtahy řízení ve věci stěžovatele.
Pokud jde o další navrhovatele, z obsahu stížností napadeného usnesení nebylo shledáno, že by tito byli účastníky předmětného řízení, a proto je nelze považovat ani za osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti proti němu [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2002