ECLI:CZ:US:2002:3.US.481.02
sp. zn. III. ÚS 481/02
Usnesení
III. ÚS 481/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Č., zastoupené JUDr. M. P., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2001, sp. zn. 20 Co 109/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. prosince 2000, sp. zn. 22 C 126/93, mimo ústní jednání dne 20. srpna 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, svěřenou k poštovní přepravě Ústavnímu soudu dne
10. července 2002, a jinak co do formálních náležitostí podanou ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2001 (20 Co 109/2001-181) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí obecného soudu I. stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. prosince 2000 - 22 C 126/93-170) a tvrdila, že oba jmenované obecné soudy se svými rozhodnutími "vymkly z běžné rozhodovací praxe ostatních soudů" a rozhodly za "porušení ust. §195 odst. 1 a §202 zák. práce" a porušily tak "princip plné ochrany práva ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a současně také jim ústavně uložené povinnosti čl. 90 Ústavy ČR". Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených (ústavně zaručených) práv (povinností) došlo tím, stručně řečeno, že obecné soudy v její pracovněprávní věci o náhradu škody
(z nemoci z povolání) zamítly její žalobu na zaplacení částky 55.222,- Kč s přísl. (odvolací soud zamítavé rozhodnutí obecného soudu I. stupně potvrdil), když dospěly k závěru, že stěžovatelka jako žalobkyně "neunesla důkazní břemeno ohledně předpokladu trvání jejího vedlejšího pracovního poměru", ačkoli pro takový (zamítavý) výrok nebylo dostatek skutkových zjištění. Stěžovatelka proto, aniž by své tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv podrobněji odůvodnila, navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je opožděná.
Ústavní stížnost lze za splnění dalších podmínek podat ve lhůtě 60ti dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 2 al. 1 zákona).
Podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 6 spisu Ústavního soudu) rozsudek Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, byl zástupkyni stěžovatelky doručen dne
1. června 2001 a nabyl právní moci dne 5. června 2001; jestliže za této situace stěžovatelka odeslala ústavní stížnost Ústavnímu soudu dne 10. července 2002, je zřejmé, že se tak stalo po lhůtě stanovené zákonem, a proto již z tohoto důvodu bylo nutno takto podanou ústavní stížnost odmítnout [§43 odst. 1 písm. b) zákona].
Na posléze vysloveném závěru nic nemění skutečnost, že stěžovatelka proti již dříve označeným rozhodnutím neúspěšně brojila dovoláním (to bylo dovolacím soudem odmítnuto), neboť z důvodů v ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu opakovaně vyložených, podání dovolání běh lhůty stanovené pro podání ústavní stížnosti nestaví a (neúspěšné) dovolání samo není posledním prostředkem ve smyslu již dříve jmenovaného ust. §72 odst. 2 al. 1, 2 zákona).
Z důvodů takto rozvedených bylo proto o stěžovatelčině ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. srpna 2002