ECLI:CZ:US:2002:3.US.487.02
sp. zn. III. ÚS 487/02
Usnesení
III. ÚS 487/02
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. a D.D., obou zastoupených JUDr. F. L., CSc., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. dubna 2002, sp. zn. 28 Cdo 352/2002, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 25 Co 77/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou nikoli včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) dne 12. července 2002, nicméně co do dalších formálních náležitostí (po výzvě ze dne 14. srpna 2002 k odstranění vad) ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. listopadu 1999
(ve výroku II. 25 Co 77/99-148 ) a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. dubna 2002
(28 Cdo 352/2002-181), a tvrdili, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy uložily žalobou uplatňovanou povinnost pouze jednomu z nich (vydat nemovitosti dle zák. č.
87/1991 Sb.), aniž by zároveň rozhodly o výsledku sporu vůči ostatním žalovaným, pak řízení proti těmto ostatním žalovaným nadále trvá a nelze jim ukládat povinnost nahradit náklady řízení. Stěžovatelé dále tvrdili, že v napadených rozhodnutích obecné soudy rozhodly
o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem v meritu věci, který vůči stěžovatelům vůbec neexistuje a poukázali na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/01, a navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil a současně jim přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nejprve zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR a v tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jejich přezkoumání splněny.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů odmítl dle §243b odst. 4 věty první a §218 odst.1 písm. c) o. s. ř. (ve znění před novelou zákonem č. 30/2000 Sb.), aniž se mohl zabývat dovoláním podle ustanovení §239 odst. 2 a §237 odst.1 písm f), z hlediska stěžovateli uplatněných dovolacích důvodů §241 odst. 3 písm. a), b), c) a d) o. s. ř. (neboť dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není přípustné). Dovolací soud nedospěl k závěru, že rozsudek obecného soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, a to v tom smyslu, že by tu šlo o rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury nebo přinášející novou judikaturu a argumentoval platnou judikaturou Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu, týkajícího se převodu nemovitostí, které byly uzavřeny před účinností zákona č. 87/1991 Sb. Dále Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, posuzoval přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm.f) o. s. ř., tedy zda v průběhu řízení byla účastníku nesprávným úředním postupem odňata možnost jednat před soudem dle §239 odst. 2 o. s. ř.; ani tyto vady nebyly Nejvyšším soudem ČR zjištěny.
S přihlédnutím k tomu, že jde o svévolně podaný opravný prostředek, jehož odmítnutí (dovolacím) soudem je plně v souladu se zákonem, když dovolací soud se řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal s tvrzeními stěžovatelů (§169 o. s. ř.), tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR nic vytknout.
Pokud se týká té části ústavní stížnosti, která směřovala proti rozhodnutím obecných soudů, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže dovolání podle zákona není přípustné. Není-li si stěžovatel přípustností dovolání jist, může vedle dovolání podat i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí druhého stupně (k tomu srov. např. nález III. ÚS 40/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 6, Praha 1994, usnesení I. ÚS 213/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., usn. č. 30, Praha 1997, a další). V takových případech proto 60denní lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace bylo věcí stěžovatelů, aby ústavní stížnost podali v zákonné lhůtě již proti rozsudku odvolacího soudu. Pokud rozsudek odvolacího soudu (25 Co 77/99-148), dle zjištění Ústavního soudu (č. l. 10), byl doručen právnímu zástupci stěžovatelů dne 10. prosince 1999 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě teprve dne 12. července 2002, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem
(§72 odst. 2 zákona).
Je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatelů meritorně pro procesní překážku projednat nelze, neboť všechny procesní podmínky stanovené pro podání ústavní stížnosti zákonem musí být splněny v okamžiku zahájení řízení (§27 odst. 2 zákona).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona ], zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b) zákona], odmítl; výsledek řízení zakládá nedostatek zákonných důvodů pro navržený nárok stěžovatelů na přiznání nákladů řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. září 2002