ECLI:CZ:US:2002:3.US.506.02
sp. zn. III. ÚS 506/02
Usnesení
III. ÚS 506/02
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové, ve věci M. P., zastoupeného JUDr. O. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. května 2002, č. j. 28 Cdo 276/2002-127, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. října 2000, č. j. 10 Co 771/2000-81, a Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. listopadu 1999, č. j. 17 C 123/98-49, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel v ústavní stížnosti proti výše označeným rozhodnutím uvedl, že mu byl obecnými soudy upřen restituční nárok na pozemky v k. ú. N., a to podle jeho přesvědčení nesprávným postupem, kterým pak byla porušena jeho občanská práva. Navrhl, aby Ústavní soud rozhodl v jeho prospěch s tím, že došlo k pochybení v rozhodnutí soudu I. a II. stupně.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Navrhovatel, jehož ústavní stížnost, jak vyplývá z obsahu návrhu, napadá i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku soudu II. stupně, neuvedl, v čem spatřuje nesprávnost dovolacího řízení a rozhodnutí a je třeba konstatovat, že zásah do práv, kterých se navrhovatel dovolává, také v obsahu usnesení ze dne 14. května 2002, č. j. 28 Cdo 276/2002-128, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud České republiky dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné v souladu s §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Proto byl návrh v tomto rozsahu odmítnut jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojí proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně, byla podána k doručení dne 19. července 2002, přičemž rozsudek odvolacího soudu (jak bylo zjištěno z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 276/2002-128) nabyl právní moci již dne 6. října 2000. Je tedy nepochybné, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě k tomu stanovené §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když běh této lhůty neovlivňuje den doručení označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Proto je nelze považovat ani za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně tvrzeného práva stěžovateli poskytuje. S ohledem na tato zjištění byl návrh směřující proti výše označeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odmítnut [§43 odst. 1 písm. b) cit. zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2002