ECLI:CZ:US:2002:3.US.517.02
sp. zn. III. ÚS 517/02
Usnesení
III. ÚS 517/02
Ústavní soud rozhodl dne 5. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L., a. s., zastoupené Mgr. P.Š., advokátem, proti stanovisku Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v Brně ze dne 21. června 2002, sp. zn. P 66/02-1169/02-VOII, spolu s návrhem na zrušení ust. §21 odst. 3 zák. č. 143/2001 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále zákona], brojil stěžovatel proti stanovisku Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v Brně ze dne 21. června 2002 (P 66/02-1169/02-VOII), jímž mu jmenovaný úřad sdělil, že ve stěžovatelem vytýkaném postupu společnosti B. nespatřuje jeho zneužití dominantního postavení (zastavení dodávek zboží pro stěžovatele), a proto proti němu nezahájí správní řízení; stěžovatel tvrdil, stručně shrnuto, že naznačeným postupem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), neboť mu tak znemožnil "uplatňovat jeho práva
v (řádném) řízení a znemožnil mu tak i (případný) soudní přezkum eventuelně negativného rozhodnutí", a proto navrhl, aby Ústavní soud jmenovanému úřadu přikázal z jeho podnětu zahájit řízení, a protože postup tohoto úřadu je podložen ustanovením §21 odst. 3 zák. č. 143/2001 Sb., dále navrhl, aby toto ustanovení zákona zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného stanoviska je zřejmé, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže po provedeném šetření jednoznačně zjistil, že k zastavení dodávek společností B. stěžovateli došlo proto, že stěžovatel přes předcházející upomínky, upozornění a posléze sjednaný splátkový kalendář zůstal i nadále s úhradou faktur za předtím dodané zboží v prodlení (neuhrazený dluh dosáhl výše přes 43 miliony Kč), a že z těchto zjištění, která ostatně stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti nikterak nenapadl, odvodil zákonu odpovídající závěr, totiž že společnost B. zastavila stěžovateli další dodávky zboží důvodně, a že pro tento svůj postup měla obžalovaná ospravedlnitelný důvod, v důsledku čehož ji nelze vinit ze zneužití dominantního postavení.
Odhlédnuto od toho, že stěžovatel svou ústavní stížností usiluje o přezkum věcné správnosti jím napadeného stanoviska Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, případně
o přezkum jeho legality, kterýžto přezkum se však ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci
II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), právním závěrům Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, dle nichž nelze očekávat, že dodavatel, nacházející se v dominantním postavení na některém výrobkovém trhu, by byl obecně povinen dodávat své zboží i při prodlení odběratele s jeho placením, nadto opakovaném a víceúčelovém, a sám se tak vystavovat nebezpečí ohrožení vlastních hospodářských výsledků, příp. plnění vlastních závazků, nelze z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic podstatného vytknout.
Na správnosti tohoto závěru nemůže nic změnit tvrzení stěžovatele, dle něhož mu měla být postupem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže znemožněna ochrana jeho práva, neboť při nesplnění vlastních povinností vůči dodavateli (výrobci) není dost dobře zřejmé, o jaké právo stěžovatele ve světle jím nenapadených skutkových zjištění Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže by vůbec mělo jít; z téhož důvodu je posléze také zcela nepřípadný stěžovatelův odkaz na jím označený nález Ústavního soudu, který vychází ze zcela odlišné právní i skutkové problematiky.
Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou vyložených důvodů, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by bylo třeba zvlášť rozhodovat o stěžovatelově návrhu na zrušení ust. §21 odst. 3 zák. č.
143/2001 Sb., neboť tento návrh je procesně svázán s ústavní stížností a v důsledku toho také sleduje její osud (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996, a další).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. září 2002